Usedám ke klávesnici s pocitem, že to dnes večer nebudu mít lehké. Ve svém minulém článku jsem poněkud idealisticky zahrnul našeho bývalého ministra financí mezi ty, o nichž jsem si myslel, že by mohli naši zemi pomoci vyvést z marasmu, do kterého spolu s celou Evropskou unií nevyhnutelně zabředáváme.

Přiznávám, že v tomto případě bylo zbožné přání otcem myšlenky snad o trochu více, než bych i já sám čekal u autora, který se zabývá islámským nájezdem a krizí celé unie už téměř tři roky. Sice jsem ukládal kamsi do podvědomí určité nesrovnalosti, ale snaha najít tu nejrozumnější cestu, kudy z toho všeho ven, mi na chvíli, neumím to lépe popsat, nějak zatemnila mozek. Zkrátka, přestal jsem být ve střehu.

Pak jsem si uvědomil, kolik nás podobně postižených asi bude a že je to přesně to, s čím unijní demagogové počítají. Proto vám musím nabídnout svůj druhý pohled na celou předvolební komedii pod taktovkou současného vedení EU.

Pochybnost první

Všichni víme o průzkumech veřejného mínění své. Víme o způsobech, jak dojít ke kýženému výsledku tak, aby to nemohl nikdo napadnout. Víme, jak často je rozhodující, kdo průzkum průzkumníkům zaplatí a také že šikovně položená otázka dělá zázraky. Teď ale zpozorněte. V posledních průzkumech už dávno nejde o to, zda vyhraje Babiš nebo Sobotka. Jde v nich o to, jestli se dokážeme z diktátu EU vyvázat odchodem, anebo se staneme definitivně druhým protektorátem.

Zkuste mi však vysvětlit jedno. Premiér Sobotka už nesporně pochopil, že on a jeho socialisté už příště nejspíš vládnout nebudou. Jeho sestup začal už před několika měsíci Babišovými zhruba třicetiprocentními preferencemi. Sobotka v posledním tažení vytáhl na Babiše všechno, co vytáhnout mohl. Nebylo to nic hezkého a někdo by mohl poznamenat, že leccos z toho bylo docela odůvodněné. Přesto poslední Babišovy preference ještě o několik procent vzrostly. Kdo má na Babišovi takový zájem, když je veřejné tajemství, že většina průzkumů je tak či onak „cinknutých“?

Pochybnost druhá

Je všeobecně známo, že Babiš se dlouhodobě vyhýbá tématu imigračního nájezdu na Evropu a také kritice unijního přístupu k tomuto prvořadému problému. Možná mu „ujelo“ několik slov na shromáždění v Lidicích, ale stačil to svou dodatečnou omluvou ke spokojenosti europeistů jaksi napravit. Původně jsem si myslel, že je to známka čehosi nadějného, ale může to být také úplně naopak.

Ve volebním programu ANO pro nedávné krajské volby jsou tomuto tématu věnovány pouhé čtyři věty, které lze shrnout: „...nechceme na našem území přijímat migranty, krize by se měly řešit... na místech, kde vznikly... i za cenu možné vojenské intervence.“ Opatrné kondicionály, jenže ty nestačí. Chybí otázka vztahu k EU, o kritice šílené unijní imigrační politiky ani nemluvě.

Pochybnost třetí

Hnutí ANO má, pokud se nepletu, čtyři poslance v europarlamentu v čele s Pavlem Teličkou a eurokomisařku pro spravedlnost a rovné příležitosti Věru Jourovou. Všichni se přihlásili k levicovým liberálům, přesněji k frakci ALDE, což je Aliance liberálů a demokratů pro Evropu. Všichni dobře víme, kdo jsou levicoví liberálové. Sám je nazývám, možná trochu nepřesně, programovými neomarxisty.

Je jisté, že europarlament svými obrovskými platy, dávkami na všechno možné a doživotní superpenzí zajištěnou od dosažených 55 let korumpuje svůj aparát zcela záměrně. Jinak se to nedá nazvat a tak to také bylo myšleno. Onen „evropský vládnoucí stroj“ musí přece fungovat hladce, podle představy těch, kteří ho vymysleli.

Nejzřetelněji to vidíme na proměně, kterou prošla eurokomisařka Jourová. Kdysi poměrně sympatická oběť různých domácích politických ústrků nám dnes káže o nutnosti podvolit se co nejrychleji evropskému diktátu pod záminkou setrvání v tzv. tvrdém jádru unie, i když dobře ví, že na jakékoli rozhodování o tom, kam bude taková Evropa směřovat, nemáme ve stávající EU ani tu nejmenší naději.

S europoslancem Teličkou je to podobné. Je sice pravda, že se s Andrejem Babišem na čemsi nepohodl a následně se vzdal předsednictví stranické komise pro zahraniční politiku, ale nemusí to také znamenat vůbec nic. Je docela možné, že Babiš už mezitím změnil názor.

Pochybnost čtvrtá

Tentokrát plně prokázaná záznamy o hlasování v poslanecké sněmovně. Podívejme se, jak hlasovala rozhodující většina poslanců za hnutí ANO během tohoto brzy končícího volebního období.

Ve všeobecné shodě se sociálními demokraty a lidovci hlasovali Babiš a jeho straníci pro:
1. Přijímání imigrantů i v rámci EU prosazovaných kvót. (Jen malá poznámka: Že jich zde prozatím „úředně“ mnoho nemáme, není zásluha této vlády.)
2. Uvolnění dalších 520 mil. Kč pro tyto imigranty.

A které návrhy Babiš a jeho poslanci zamítli:
1. Návrh ústavního zákona o přímé volbě a odvolatelnosti politiků.
2. Návrh zákona o hmotné zodpovědnosti politiků, tj. zejména ministrů a hejtmanů.
3. Návrh zákona o zmrazení platů ústavních činitelů, tj. především parlamentních politiků a soudců, až do roku 2018.
4. Návrh ústavního zákona o závazném celostátním referendu o otázkách důležitých pro celý národ.

Tento výčet není úplný, mohl bych dále pokračovat. Hnutí ANO pak můžeme vidět v úplně jiném světle, než jak ho svými výroky prezentuje jeho šéf.

Pochybnost pátá

Jistě jste nezapomněli, jak úpornou protibabišovskou kampaň vedly ještě před několika týdny všechny veřejnoprávní sdělovací prostředky. Všimli jste si, jak rychle, doslova ze dne na den, celá tato kampaň přestala? A všimli jste si, že o Babišovi se dnes ve stejných médiích hovoří náhle velice smířlivě, jako by se vůbec nikdy nic nestalo? Proč asi?

Nastávající volby se mohou stát obratem

Všechno záleží jen na nás samotných. A také na naší zodpovědnosti nejen k sobě samým, ale vůči celé naší zemi včetně našeho potomstva, které je budoucností národa. Nerad bych se na přestárlá kolena dočkal otázky: Jak jste to mohli dopustit? Jakákoli omluva by se pak hledala těžko. Jenže přesně tohle se nám v moderní historii stalo už nejméně jedenkrát - a také ve jménu údajného „pokroku“ a nového světového řádu. Na to bychom neměli zapomenout.

Očekávám, že Andrej Babiš řekne ve svém volebním programu jasně, jaký je jeho názor na utužující se diktát vůdců EU nad jednotlivými národy, a také že objasní svůj vztah k postupující islamizaci Evropy. Jinak by se mohlo stát, že by v našich volbách sehrál stejnou úlohu, jakou ve Francii sehrál Emmanuel Macron, který se vydával za představitele jakéhosi „středu“, ale ve skutečnosti byl oblíbencem party, která dnes vládne unii.

Nu, přemýšlejte. I já se o to snažím.