Na nedávném sjezdu Občanské demokratické strany prohlásil Mirek Topolánek, že pokud nebude schopen sestavit po volbách většinovou koalici, rezignuje. A protože zároveň naprosto vyloučil velkou koalici se sociální demokracií, znamená to, že ODS zbývají jako partner pro případnou většinovou koalici jen lidovci (pokud se do Poslanecké sněmovny zázrakem nedostane nějaký momentálně mimoparlamentní subjekt).

Topolánek si těmito prohlášeními přibouchl hned několik dveří. Jeho slova také zpochybňují upřímnost různých prohlášení ODS o jejím odhodlání izolovat komunisty. Oč jde?

Tak především Topolánek učinil svou politickou budoucnost závislou na faktorech, které nemá pod kontrolou. Může se totiž stát, že ODS vyhraje volby s historicky nejlepším výsledkem, a přesto nebude schopna s lidovci sestavit většinovou vládu. Topolánek tak spojil svůj osud s volebním výsledkem strany, jejímž není předsedou a jejíž výkony nemůže nijak kontrolovat.

Když Topolánek vyloučil velkou koalici s ČSSD, varoval před pohrobky opoziční smlouvy, kteří si prý spolupráci s ČSSD umějí představit. Co na tom, že opoziční smlouva není totéž co velká koalice. Opoziční smlouva byla naprosto licoměrná: ČSSD bylo dovoleno menšinově vládnout s podporou ODS, která se ale tvářila, jakoby byla v opozici. Přitom si za scénou obě strany dělily nejrůznější mocenské posty. Velká koalice je naopak spojenectví transparentní, i když jistě ne ideální. Obě strany sepíšou společný vládní program, za který pak také nesou společně odpovědnost. Obě mají zastoupení ve vládě.

Hlavní problém s Topolánkovou argumentací ovšem spočívá v tom, že myslí-li vážně výzvy, aby byl omezen vliv komunistů, může být za určitých okolností velká koalice jedinou možnou hrází proti většímu vlivu KSČM. Budou-li po příštích volbách ve Sněmovně jen 4 strany (ČSSD, KSČM, ODS a KDU-ČSL), přičemž většinu budou mít spolu ČSSD a KSČM, nabízí se jen tři „antikomunistická“ řešení: v případě volebního vítězství ODS, buď menšinová vláda ODS s podporou ČSSD (a možná též KDU-ČSL) nebo velká koalice s ČSSD (či duhová koalice nekomunistických stran); v případě volebního vítězství ČSSD se naopak nabízí menšinová vláda ČSSD s podporou ODS (a možná též lidovců) či opět velká (nebo duhová) koalice.

Topolánek všechna tato řešení ovšem odmítnul. Jenže pokud chce KSČM vskutku izolovat, není jasné, co by se vlastně mělo stát. Měly by se volby opakovat až do okamžiku, než ODS bude schopna utvořit většinovou pravicovou vládu?

Jiří Paroubek, o kterém pravicoví politici i média mluví, jakoby jeho povolební spolupráce s komunisty byla hotovou věcí, se zachoval mnohem odpovědněji, když řekl, že jeho první volbou je velká (nebo duhová) koalice. Jinými slovy: Paroubkovou první volbou je vyšachovat KSČM ze hry, zatímco Topolánkovou první volbou je „nulová tolerance“. Říká nám, že když nedosáhne přesně toho volebního výsledku, který si přeje, může mu být další vývoj ukradený. Možná že by takto neodpovědný politik měl odejít už teď.

Právo, 13.12.2005

Webová stránka Jiřího Pehe