V Bratislavě začalo mistrovství světa v ledním hokeji. Tuzemští fanoušci národního sportu už ale stačili v této sezoně zaznamenat minimálně dva jiné její vrcholy. V obou připadla hlavní úloha Jaromíru Jágrovi. V prvním případě na ledě, když v 47 letech přispěl skvělými výkony k návratu svého Kladna mezi extraligovou elitu. V tom druhém po boku Miloše Zemana, s nímž zavítal do Číny coby člen prezidentovy politické delegace. Komentářů už k Jágrovu pekingskému angažmá zaznělo tolik, že si zaslouží shrnutí. A také kontext. Dopřejme si jej.
Hokejový titán hájil svou přítomnost v Zemanově výpravě mimo jiné slovy, že byl vychován v úctě k autoritám. Což na sociálních sítích i v médiích vyvolalo „bitvu o Jágra“. Jedni mu spílali do zrádců a nad hokejovým idolem doslova lámali hůl, že se nechal koupit. Předhazovali mu i jeho předchozí podporu ODS nebo Andreje Babiše. Případně skutečnost, že zradil své číslo 68, jímž upomíná na sovětskou okupaci.
Jiní jej hájili, dost často formou kritiky kritika. Posléze se k nim přidal i Miloš Zeman v rozhovoru pro televizi deníku Blesk: „Vzhledem k tomu, že tady máme určité procento internetových blbečků, kteří rádi exhibují na sociálních sítích, tak bych se jich na jeho místě zeptal, co v životě dokázali, například v tom hokeji nebo ve fotbale nebo v čemkoli jiném, že takhle nadávají. Možná, že jsou zakomplexovaní, protože jsou neúspěšní.“
Asi nejčastěji však sportovcovi obhájci přicházeli s jiným argumentem: „Jardovi“ jde hlavně o hokej, politické konsekvence prý nevnímá a ani je vnímat nemusí. Je to linie, k níž se nakonec přiklonil i sám Jágr. V Číně byl prý hlavně jako hráč, který může svou návštěvou probudit lásku k hokeji v nějakém mladém Číňanovi, podobně jako jeho v roce 1985 nadchl v Praze kanadský hokejista Mario Lemieux, po jehož boku později vybojoval Stanley Cup. Potíž je v tom, že „božský Mario“ k nám tehdy přicestoval nikoliv s kanadskou politickou delegací, nýbrž jako hráč na světový šampionát, jenž se tehdy v Praze konal.
Za kýčovitým idealismem emitovaným na sociálních sítích pro fanoušky, zhusta přesvědčenými, že politika se do sportu nemá zatahovat, se každopádně skrývá drsná realita. A mimochodem, sám Jágr toto rozšířené „moudro“ vyvrací již svým číslem 68.
Když vyhasne huť…
Jaromír Jágr je už od roku 2011 rovněž majitelem kladenského hokejového klubu, který přejmenoval na Rytíře. Když v něm začínal, jmenoval se Poldi SONP (Poldi, Spojené ocelárny, národní podnik) Kladno, dle mamutích kladenských hutí, které financovaly hokej ve městě. I díky tomu Poldi Kladno vybojovalo šestkrát československý titul, z toho pětkrát ve zlaté éře v 70. letech. Kladenský průmyslový podnik založil v 19. století Karl Wittgenstein, otec věhlasného filozofa Ludwiga. Pojmenoval ho po své ženě a filozofově matce Leopoldině, jež firmě poskytla kromě jména i vlastní profil (siluetu) coby logo, což ani komunisté nezrušili. V 90. letech však firma začala skomírat, i kvůli globální tsunami levné čínské oceli. Poldi se loni ocitla v konkurzu, letos se sice našel kupec, leč budoucnost firmy je stále velmi nejistá.
Letošní český hokejový titul ale vyhráli Oceláři Třinec, klub z města, kde stále funguje jeden z mála metalurgických podniků v zemi. Třinecké železárny spoluvlastní miliardář Tomáš Chrenek a firma se pomocí hokeje zviditelňuje.
Jaromír Jágr se tudíž musí porozhlédnout po financování jinde. Určitě by rád postavil kladenský hokej trvale na nohy, nejen tak, aby byl součástí domácí špičky a pár sezon v ní setrval – na to by možná stačily peníze, které nynější majitel vydělal na ledě, zejména v nejlepší a nejprestižnější hokejové soutěži na světě, kanadsko-americké NHL. K trvale udržitelnému rozvoji kladenského klubu je však třeba movitý sponzor. Třeba z Číny. Ostatně, v Zemanově delegaci byl i předseda českého hokejového svazu Tomáš Král, který tam podepsal memorandum o možné příští spolupráci, jež by se prý mohla projevit i startem čínské reprezentace (ta se momentálně připravuje na nadcházející zimní olympijské hry v Pekingu) v třetí nejvyšší české soutěži.
Jinak řečeno, Jaromír Jágr ví, že hokej je velký byznys a že bez peněz v něm úspěchu dosáhnout nelze. Nicméně velký byznys mnohdy těsně souvisí s politikou. A na hokeji je dobře patrné, jak sport může dokonce souviset i s geopolitikou. Svědčí o tom též příběh ruské KHL. Soutěže, jež neskrývá ambici stát se jednou ekvivalentem NHL na eurasijském kontinentu. Ráda by se po sportovní stránce stala srovnatelně kvalitní ligou, aby pak mohla působit také jako jeden z řady nástrojů ruské „soft power“ – tedy ovlivňování pomocí přitažlivosti, nikoliv nátlaku. Zaplatit celý projekt měly především příjmy z prodeje ruské ropy a plynu. Výkonnostně se ale KHL severoamerickému vzoru nikdy nevyrovnala, natož aby NHL předčila.
Většina klubů v KHL (19 z 25) je sice ruských, často z měst spojených s těžbou a zpracováním surovin či vůbec s nějakým těžkým průmyslem, ostatně soutěž vznikla na základě ruské ligy. V uplynulém ročníku v ní ale startovaly také celky z Finska, Lotyšska, Slovenska, Běloruska, Kazachstánu – a Číny. Tu už od sezony 2016/2017 zastupuje Rudá hvězda Kunlun. Slavnostní oznámení jejího vstupu do KHL proběhlo v červnu 2016 za přítomnosti ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho čínského protějšku Si Ťin-pchinga. Jmenuje se po čínském pohoří Kunlun, sídlí však v Pekingu.
V lednu letošního roku měla pekingská Rudá hvězda na soupisce 31 hráčů: 14 Kanaďanů (řada z nich je čínského původu, a mají tudíž čínské nebo obojí občanství, jeden z nich pak disponuje kazachstánským pasem), pět Finů, čtyři Američany, tři Švédy, dva Rusy, dva Čechy a jednoho Lotyše. Zejména zahraniční hokejisté v KHL jsou zpravidla hráči, kteří se v kanadsko-americké NHL neprosadili, nebo ano, ale jsou už za zenitem, a dali tedy přednost startu v „ruské“ Kontinentální lize. Finančně je to pro ně výrazně atraktivnější než si vydělávat na živobytí v nižších severoamerických hokejových ligách nebo, v případě Evropanů, v domácích soutěžích.
Problémy ruské ekonomiky, dané poklesem cen ropy na světových trzích i sankcemi kvůli okupaci Krymu z roku 2014, sportovní úroveň KHL v poslední době ještě snížily. Řada klubů se ocitla ve finančních potížích. Včetně Slovanu Bratislava, který se v uplynulé sezoně potácel na hraně krachu.
„Vztahy s Ruskem má pan Široký velké, řekl bych, že vedou až někam k Putinovi. Rusáci mají Bratislavu rádi: je to blízko, je to levné, letiště je blízko, k tomu nádherný stadion a stejně krásný hotel hned vedle. Destinace je pro ně zajímavá, proto do toho chtěli nějakým způsobem investovat. Ale je prostě nezajímá, že by se peníze měly připravit před sezonou,“ shrnul lakonicky plusy i minusy bratislavského klubu v nedávném rozhovoru pro iDNES.cz současný trenér české reprezentace Miloš Říha, který v KHL vedl řadu mužstev, naposledy právě Slovan.
„Pan Široký“ je Juraj Široký, důstojník (rozvědčík) Státní bezpečnosti, jenž po listopadu figuroval v nechvalně proslulých harvardských fondech Viktora Koženého. Podnikatel, oligarcha, sponzor nejen Ficova Směru, ale i slovenského hokeje. V letech 1998–2011 předseda slovenského hokejového svazu. Nyní je viceprezidentem Slovanu Bratislava a nedávno oznámil vstup významného investora z České republiky – klub tak v KHL zůstane. V médiích se spekulovalo, že oním „spasitelem“ má být Petr Kellner…
KHL je každopádně nákladnou ligou, obnášející třeba pro Slovan Bratislava nutnost odletět na ruský Dálný východ a sehrát tam utkání s Admiralem Vladivostok či Amurem Chabarovsk. Nebo do Pekingu, k mači s Rudou hvězdou Kunlun. Ceny za letenky přitom ještě nepředstavují tu největší položku.
Pouze vysoké platy mohly totiž do KHL přilákat kvalitní hráče z jiných evropských profesionálních soutěží či dokonce ze samotné NHL. Kromě řady ruských hvězd, jež daly před působením v zámoří přednost KHL i díky lukrativní výplatní pásce (popřípadě „domluvě“ od Putina), znamenal asi nejzářivější úlovek právě Jaromír Jágr, jenž v letech 2008 až 2011 oblékal dres sibiřského klubu Avangardu Omsk, sponzorovaného ropným a plynárenským gigantem Gazprom.
Ruský pražský Lev
V KHL hrál i český zástupce – Lev Praha. A na jaře 2014, ve druhém roce své účasti v soutěži, už sahal po trofeji nejvyšší, Gagarinově poháru, obdobě – stále mnohem slavnějšího a prestižnějšího – Stanleyova poháru v NHL. Až ve finále podlehl Metallurgu Magnitogorsk, který financuje největší ruská ocelárna. Sportovní fanoušci proto s nadějemi vyhlíželi příští ročník, ale marně. Klub skončil, ruský sponzor neměl či nechtěl dát peníze. Důvodem mohly být potíže ruské ekonomiky, leč spekulovalo se i o tom, že za vším vězí storno (dlouhé odložení) zakázky na dostavbu Temelína – ruští pražští lvi měli předpokládaného investora svérázně společensky reprezentovat.
Fungující bohatý sportovní klub totiž často slouží i jako demonstrace síly a moci, popřípadě díky VIP salonkům coby vhodné prostředí pro vytváření kontaktů a uzavírání dalších obchodů. Sama o sobě taková „hračka“ nevydělává, nicméně sociální kapitál je přece k nezaplacení. „Na hokej tam chodili nejvyšší politici, bývalý prezident Ivan Gašparovič tam chodí pořád,“ konstatoval o bratislavském Slovanu Miloš Říha. A zejména na východ od nás má kapitalismus výrazné feudální rysy, obchodování je značně propojené se státem a politikou.
KHL stále plánuje další územní expanzi. Dříve v lize startoval i chorvatský Medveščak Záhřeb či ukrajinský Doněck, jenž skončil kvůli válce na Ukrajině. Vedení ligy v minulosti údajně jednalo o vstup klubů z Německa, Itálie, Švýcarska, Rakouska nebo Velké Británie. Pokud by se však u nás objevil nový tým KHL či pokud by nastala resuscitace pražských lvů, půjde současně o lakmusový papírek posilování ruského ekonomického, a tedy i politického vlivu.
Nemá smysl kritizovat české hokejisty, že ruskou ligu hrají. Disponují zhruba patnácti lety aktivní kariéry, aby se zabezpečili na celý život, a zúročili tak dřinu, kterou do své profese investovali. Za holý fakt, že cestoval do Číny (patrně dojednávat obchody), nemá smysl kritizovat ani JJ. Otázka totiž nezní, zda s Čínou (či s Ruskem) obchodovat, nebo ne. Zní, jak přesně s tamními subjekty vést obchodní jednání. Na tomto zrádném kluzišti se ale i takový borec jako kladenská „68“ snadno proboří pod led. Není zkrátka jisté, zda i na tuto ligu má. A chce-li v ní hrát, měl by si příště připravit lepší argumenty.
Autor je politolog
LN, 11.5.2019