29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Jací komunisté se dostávají k moci

12.11.2008

Komunisté se po posledních krajských volbách, v nichž vyhráli sociální demokraté, dostávají do krajských zastupitelstev, kde buď budou vládnout v koalici, nebo budou sociální demokraty otevřeně podporovat a půjde jen o zastřenou koalici. V okamžiku, kdy tento text píši (v neděli odpoledne), budou společné koalice ČSSD a KSČM v Karlovarském a Moravskoslezském kraji a menšinové krajské vlády s podporou komunistů v Plzeňském, Středočeském, Pardubickém a Zlínském kraji. Po dvaceti letech se tedy komunisté vracejí na krajské úrovni k moci, a proto je na místě otázka: Jací komunisté se k moci vracejí a na jaké tradice chtějí, musí či budou navazovat?

Při troše zjednodušení si můžeme dovolit říci, že mají na vybranou ze čtyř variant: Šmeralovská tradice byla až do roku 1929 proevropská, nenacionalistická a chtěla z ČSR vybudovat malé Rakousko. Gottwaldovsko-stalinská zavedla krutý teror a rasistickou nenávist nahradila třídní nenávistí, tedy pracovala s negativním společenským nábojem. Koncem šedesátých let opanovala komunistickou stranu reformní tendence a od sedmdesátých let Husákova normalizační a demoralizující tradice.

Připomeňme si krátce, co každá z tradic představuje: Bohumil Šmeral byl přesvědčen, že vývoj ve střední a západní Evropě bude zcela jiný než v Rusku, a proto prosazoval od dvacátých let specifické cesty k socialismu pro jednotlivé země. Tak to i na jaře v roce 1920 vysvětlil v Moskvě Leninovi, který si byl vědom silného postavení Šmerala v Československu: ke komunistům přetáhl značnou část dělnictva ze sociální demokracie. Šmeralova teorie: vážil si Masaryka a zastával decentralizaci a autonomii pro menšiny, byla pro Stalina a Zinověva nepřijatelná. Ti trvali naopak na centrálním uspořádání, a to dokonce s jedním centrem v Moskvě. Proto byl Šmeral obviněn, že přeceňuje revoluční potenciál mas a podceňuje avantgardní úlohu strany. Stalinem ovládnutá Kominterna tuto význačnou figuru smetla. Bolševizace KSČ byla pod tlakem Moskvy dovršena v únoru 1929, kdy vedení na V. sjezdu KSČ převzal Klement Gottwald.

Druhá tradice je tedy poznamenaná důslednou snahou po likvidaci sociálnědemokratických tendencí v KSČ a zároveň byl vyhlášen boj i proti sociální demokracii jako hlavnímu nepříteli. Tehdy se také v této straně zavedly konspirativní metody a dvojí jazyk: jeden, kterým se hovořilo uvnitř strany, a druhý, kterým se hovořilo na veřejnosti. Tato deformace – jak víme ze záznamů z různých uzavřených jednání KSČM – trvá dodnes.

Gottwaldova metoda znamenala likvidaci KSČ jako masové strany: již během prvního roku, kdy byl Gottwald u moci, stranu opustilo 75 000 členů a počet se smrskl na 25 000 lidí. To ale umožnilo zavést byrokratický centralismus, bez nějž by asi nebylo možné později zorganizovat únor 1948 a obrovské čistky: kromě likvidace většiny živnostníků a sedláků bylo uvězněno přes 200 000 lidí a do emigrace odešlo hned asi na 60 000 lidí. Celkem komunisté nechali v žalářích zemřít 4 500 lidí, do emigrace do roku 1989 odešlo 179 000 lidí, na hranicích bylo zastřeleno 374 lidí a popraveno bylo 254 lidí, z nichž jedna byla žena: Dr. Milada Horáková.

Třetí tradice je reformní, která se pokusila smířit socialismus s demokracií a regulované, centrální hospodářství s tržním hospodářstvím: tato evropská tendence, podobně jako ta Šmeralova, byla opět převálcována v srpnu roku 1968 ruskými tanky. (Dnes zažívá jistou renesanci ve snaze smířit globalizaci s demokracií a v době finanční krize regulaci s tržním hospodářstvím.)

Poslední tradice je normalizační a nejlépe ji ilustruje nález memoranda z konce roku 1968 v pozůstalosti Leonida Brežněva, tehdejšího vládce Kremlu, v němž stojí: „Nastolení vojenské kontroly nemůže samo o sobě vést k dosažení vytčených cílů (v Československu)… Musí to být doplněno politickou a administrativní kontrolou. To znamená – musíme se co nejrozhodnějším způsobem vměšovat do československých záležitostí, vykonávat nátlak ve všech možných směrech, vznášet nejultimativnější požadavky. Politická situace v Československu je sice již tak dost komplikovaná, ale musíme dělat všechno, aby se stala ještě komplikovanější.“

Díky této a podobným instrukcím byl výběr lidí na všech možných úrovních založen na negativní selekci: jen duševní mrzáci, lidé s pokřivenými charaktery, zbabělci a zrádci mohli dělat kariéru, a to zemi samozřejmě dokonale zmrzačilo. Václav Havel toto období považuje za nejhlubší krizi, kterou kdy náš národ v dějinách prošel. Celou společnost totiž ovládl strach a zdeformoval charaktery, což pociťujeme dodnes.

Dnešní členstvo komunistické strany je tedy složeno částečně z těch, kteří na normalizaci vydělali, na různých lidech, kteří jsou frustrovaní změnami, kterými společnost prošla a s nimiž se neumějí vypořádat, z vypočítavých pragmatických kariéristů, socialistických idealistů a posledních pamětníků tvrdé vlády padesátých let, kteří na ni nostalgicky vzpomínají.

Do krajských „vlád“ se ale samozřejmě dostávají s velkou pravděpodobností převážně noví komunističtí pragmatici a až v menší míře bývalí aktivní komunisté či socialističtí idealisté, ale z důvodů hybridního složení členstva si nemohou dovolit opustit konspirační jazyk, a proto budou jinak mluvit ve straně a jinak v krajských zastupitelstvech, a díky tomu nebudou navazovat na Šmeralovu či reformní tradici, která by je přibližovala k sociální demokracii. Tím by totiž ztráceli zdůvodnění pro svou existenci, i staré členstvo.

Zároveň ale právě proto komunisté pro všechna krajská představitelstva představují jisté nepřehlédnutelné nebezpečí: Jsou stále nevypočitatelní a jejich dalším cílem, kromě toho „podílet se na rozdělování zakázek, a tím ovlivňovat toky peněz“, je naše poměry destabilizovat, protože v takové situace se nejlépe vyznají a také nic jiného neovládají než destrukci, která jim má pomoci se opět přiblížit k jejich vzoru: Rusku. V tomto směru tedy budou nejspíš navazovat na normalizační Brežněvovu tradici, a to je hlavní důvod, proč jsou obavy z nich oprávněné.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel