Politická krize vyvolaná vzestupem italských populistů se chýlí ke konci. Vítězové voleb z března se blíží k dohodě na nové vládě a už jim zbývá jen získat důvěru ve sněmovně.
Mělo by to vyjít, protože parlamentní většinou disponují. Klid na Apeninském poloostrově přivítají i v mnoha jiných zemích Evropy, protože poryvy italských vášní ohrožují finanční stabilitu Evropské unie a tím prosperitu celého kontinentu.
Zřejmě ještě důležitější je však poučení o tom, jak fungují nové protestní strany a jak s nimi v nejbližší době vycházet. Italské události je v tomto smyslu možné označit za historický přelom.
Vyspělé země procházejí populistickou revolucí, tvrdí bývalý poradce amerického prezidenta Steve Bannon, jiní znalci označují současné politické změny za nástup nových protestních stran. Přicházejí tedy noví politici, jinak řečeno populisté, kteří oslovili voliče frustrované finanční a ekonomickou krizí posledních let.
Krize sice neuvrhla Evropu či Ameriku do potíží, které by byly opakováním krizí z 30. let minulého století, přesto obyčejní lidé zažili hluboký otřes, při kterém přišli o práci, dostali se do nezvladatelných dluhů, případně museli hledat úplně nový zdroj výdělku. Vznikla hluboká nedůvěra až nechuť k dosavadním elitám, které šly na ruku velkým firmám a bankám a na malého člověka, jak se zdá, zapomněly.
Proto například v Itálii získali levicoví populisté z Hnutí pěti hvězd a jejich pravicový protějšek s názvem Liga plných 50 procent hlasů. A i když mají tyto strany takřka opačné programy, které se navíc nedají najednou uskutečnit, přesto si uvědomily, že jsou součástí stejného hnutí a že přes složité klopýtání během tří měsíců po volbách dokážou sestavit vládu.
Nepochybně je důležitá otázka, v čem je základní jednota takových hnutí. Objevila se úvaha, že se populistická revolta zaměřila proti establishmentu. Slovo establishment má dlouhou historii. V politickém významu se používalo na přelomu 60. a 70. let, nejdříve v Severní Americe, a mělo zhruba stejný význam jako dnes.
Proti souručenství mocných politiků, bankéřů a podnikatelů se tehdy nevymezovali populisté, ale tzv. underground, tedy hnutí podzemní kultury, ze kterého později vzešli lídři dnes tak mocného IT průmyslu, nebo tehdy ještě neznámé ekologické strany.
Na příkladu sestavování italské vlády je vidět, že si také dnešní populističtí lídři nakonec uvědomí nutnost stát se součástí nového establishmentu, i když se proti němu ve volebním boji vymezovali. Mohou odmítnout celý klasický stranický systém, přesto se musí i nové strany chovat podle tradičních pravidel, už jenom z toho důvodu, že bez zavedených termínů si nemohou navzájem rozumět ani dva různí populisté.
Tak museli pod patronátem zkušeného prezidenta Sergia Mattarelly najít kompromis nad složením vlády a programem i lídři Hnutí pěti hvězd a Ligy Luigi di Maio a Matteo Salvini.
Revolucionáři to mají vždycky těžké a jejich chování obvykle vzbuzuje oprávněné obavy. Přesto ve chvíli, kdy se ztratila důvěra obyčejných lidí k stávajícím elitám, to někdo vzít musí. Obvykle netuší, jakou odpovědnost to znamená, ale už se jí nevyhne.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus