aneb O ošlapaných onucích

…nemá žádné nepřátele, je ale srdečně nesnášen svými přáteli (Oscar Wilde)

Není mi známo, komu platil Wildeho výrok, mohlo by se ale zdát, že řečený muž krom spisovatelského nadání požíval i darů věšteckých. Neboť na koho platí v záhlaví uvedená věta jako ušitá, není-liž pravda. Neminulo třičtvrtě roku od chvíle, kdy vysocectěný pan prezident Zeman nastoupil svůj úřad, a vizme: otevřené nepřátelství mu zatím nikdo nevyhlásil, zato si dokázal naštvat a pourážet své přátele. Pravda; politik se sklonem k intrikám, jakým M.Z. pezpochyby je, musí počítat s tím, že mu tu a tam něco nevyjde. Pak ale semkne své příznivce znovu kolem sebe, povzbudí je, připraví na nové kolo politického mariáše, v němž bohdá už karty padnou lépe. Nebo tak by to aspoň udělal intrikán zkušený, moudře předvídavý. Neodpudil by si ty, kteří ho doposud věrně násedovali, neodhodil by je po prvním nezdaru jako ošlapanou onuci, dobře věda, že nikdo není v politice nebezpečnější než zhrzený přítel, jenž nahlédnuv mu do karet, může mu v nejnevhodnější chvíli nepěkně zatopit. Neví to Miloš Zeman? Je tak zahleděný do vlastní výbornosti, že jeho spojenci mu nejsou ničím než figurkami nezdařené hry, jež může s opovržením smést se stolu a nahradit jinými? To není moudré. Snadno se mu může stát, že příště už stěží najde toho, kdo by byl ochoten být figurkou jeho hry. Proveďme výčet páně prezidentových přívrženců, jež si už stačil naštvat a odpudit, a zkusme si představit, co asi tak zraje v jejich hlavách. Neboť jedno je jisté: nikdo není rád něčí ošlapanou onucí.

První obětí páně Zemanova smetání nepotřebných figurek se stal pan Miroslav Šlouf. Ne že by mi byl nějak zvlášť sympatický, jestli ale je někdo v tom intrikánském mariáši mistr, je to on. Reálně odhadl svou pozici a zjistiv, že vzhledem ke své pošramocené reputaci nemůže stoupat k vrcholům politické moci sám, rozhodl se sklízet její plody v Zemanově stínu. Byl to on, kdo se nemalým dílem zasloužil o jeho zvolení hlavou tohoto těžce zkoušeného státu. To on sehnal do houfu rozptýlené stádečko jeho příznivců a vydupal ze země stranu honosící se jeho jménem. Snad by býval za tu službu očekával kousek vděku, to se pak ale velice mýlil; nic není sebestředné mysli páně Zemanově tak vzdáleno jako nějaký vděk. Uváživ, že Šloufova pověst není zrovna nápomocná jeho popularitě, mohl ještě pořád říci – zůstávej pěkně stranou, Mirečku, já už pro tebe nějaký nenápadný postík vymyslím. Jenže pan prezident, jemuž jeho nejschopnější podpůrce začal být na obtíž, odvrhl ho od sebe jako… abych pořád nemluvil o onucích. To se mu nemuselo vyplatit a také nevyplácí. Už se zkušený pletichář Šlouf sám postavil v čelo ztroskotavší partaje, shromažďuje kolem sebe zhrzené dvořeníny, už z ní vede útok proti svému někdejšímu mistru a dobrodinci, ještě chybí, aby se zmíněná partaj přezvala na SNMZ - Strana nepřátel Miloše Zemana. Jak tak pozoruji ten frmol, kdoví, kdo se bude smát naposledy; jest v oboru intrikánství z těch dvou pan prezident leda učedníkem, a ještě špatným.

Že by zemanovská partaj mohla překonat ominózní pětiprocentní laťku, jsem neočekával; že by ale pohořela tak žalostně, také ne. Český volič prokázal víc demokratického ducha, než bych do něj býval řekl, a straně, nenabízející jiný program než obřadní tanec kolem svého idolu, vystavil tomu odpovídající účet. Její mentor však mohl povědět – nevadí, hoši, chybami se člověk učí, nechme toho zemanování, vypůjčme si něco od socialistů, něco od komunistů, něco od toho Babiše, a až v příštích volbách všichni pohoří, to by bylo, abychom nedosáhli na vládní židličky. Ale zase: nakrkl se samovládný gospodar a odhodil od sebe ztroskotavší partajníčky jako kus hadru. To nebylo vůbec chytré; správný machiavellista by si uměl počínat jinak. Jenže pan Miloš je machiavellista leda kapesní navzdory všemu, co si o sobě domýšlí.

Zavrhnuv nepodárnou partaj, jal se hledat cestičku k ovládnutí partaje páně Sobotkovy, na nějž má beztoho už desítiletou pifku – je pozhoruhodné, jak často se hlavou českého, respektive československého státu stávají záštiplní mstivci s dlouhou neodpouštějící pamětí. Jenže se zmýlil ve výběru spoluspiklenců. Kdo chce kout pikle na vyšší politické úrovni, musí mít kus nějakého charakteru, třebaže pletichářského. Účastníci lánské schůzky se předvedli jako bezcharakterní třasořitkové a žvanilové k tomu; když se spiknutí indiskrecí jednoho z nich provalilo, svěsili uši a víceméně bez odporu přijali svůj pád do politického podsvětí. Ten, na němž stavěli svou strategii, je mohl ještě z té bryndy vytáhnout. Mohl se za své nešťastné služebníčky postavit; mohl říci – to já , já jsem svolal tu schůzku, oni za mnou jen v dobré víře přijeli. Veřejné mínění, nejapným vytáčkám za ta léta uvyklé, by s nějakým žbrbláním strávilo i tuto. Jenže kdypak se náš samovládný hrdina za někoho postavil, že ano. Věru že jsem nepatřil k obdivovatelům páně Klausovým; musím ale uznat, že za ty, jimiž se obklopil, se postavit dovedl, i když to byly podivínské figury jako kupříkladu ancikrist pan Hájek. Podnes mu zůstávají věrni a on jim, vydávajíce spolu z hanspaulského zámečku plamenné manifesty ku spáse lidstva; to dnešní obyvatel hradčanských komnat zůstane po vypršení nájmu sakramentsky sám. Dost možná ještě před vypršením. Nevadí mu ta vyhlídka? Nebo vadí, ale nemůže si pomoci, intelekt dosti značný, avšak rozkladný?

První pád Šlouf, druhý pád Zemanovci, třetí pád Lány… je už toho skloňování konec, aspoň prozatím? Nu, není; ještě je zde pan Vratislav Mynář, mající rovněž svůj důvod k dosti namrzlému přátelství, a kdoví, třeba i k nějaké té pomstičce, nadejde-li vhodná příležitost. Říkat nejdřív – ech, jakási bezpečnostní prověrka, na tu se můžeme vykašlat, a pak, když projekt vrchnostpanské strany hanebně selhal, buď budeš tu prověrku v cuku letu mít, milej zlatej, nebo poletíš… takhle to nechodí nejen mezi přáteli, tak by se nezachoval ani hrabě pán k svému podkonímu. Jenže hrabě pán je šlechtic; co bychom chtěli od muže, jenž se vědomě a záměrně nazval plebejcem. Buď jak buď, může být zajímavé sledovat jméno Vratislav Mynář. Nevyloučil bych nikterak, že je ještě uslyšíme ve spojitosti se čtvrtým pádem, kdo co. Nebo ještě líp, co na koho.

Nu, vyčkejme věcí příštích. Zatím vše naznačuje, že érou zemanismu skončí tatíčkovské období českých dějin. Ještě Václav Klaus se téměř po celou dobu svého prezidentování těšil u lidu českého tatíčkovské úctě, byť i pozvolna klesající, než se o ni definitivně připravil svou prapodivnou amnestií. Jeho současný následník na hradě českých králů tatíčkem národa není a nebude, třebaže by asi rád byl. Ani nejzdatnější dezinformační služba a ideologická diverze by nedokázala podvrátit úctu k prezidentskému úřadu tak úspěšně jako on, rozštěpit společnost na část čím dál vlažněji přitakávající – když už mu jednou dala v té přímé volbě svůj hlas – a část čím dál zlostněji odmítající vše, co začíná písmenem Z. I můžeme jen hádat, kdy bude zemanismu konec a jaký. Hlavně ale… co přijde po něm? Až mě úzkost jímá, jaký jsem prorok: roku 2007 jsem vepsal do jednoho ze svých článků následující slova: Ač tuším, že se od lidí smýšlením blízkých mému nedočkám souhlasu, dovoluji si tvrdit, že nejvhodnějším kandidátem prezidentství je za současného politického mravu pan Václav Klaus, pravý obraz země, jíž vládne. Važme si ho, protože kdoví jaký vykutálenec může přijít po něm. A běda, slovo skutkem učiněno jest. Zdráhám se vyslovit pokračování, aby nedopadlo stejně nebo ještě hůř, ale přesto: jaká éra započne Zemanovým předpokládatelným koncem? Lidská duše, chudinka nepoučitelná, se po každém karambolu utěšuje, že dna bídy bylo dosaženo, a změna tedy může být už jen změnou k lepšímu… opravdu?

Snad by bylo vhodnější prezidentský úřad zrušit. Lepší žádný prezident než takový, který vleče svou nebohou zemi zpátky do kremelského chomoutu jako poslední dva. A kéž by opravdu byli posledními! Kéž by – vím, že se opakuji – Pražský hrad znovu byl tím, k čemu byl postaven, vznešeným sídlem českých králů! A jestli by se žádný nenašel – rád bych věděl, který blázen by chtěl být za daných okolností v Čechách králem - přemístit prezidentský úřad do nějakého všednějšího baráku, straší jich po Praze dost. Protože Pražský hrad… lánský zámek… Kramářova vila… zdá se, že jejich fluidum má destruující účinek na plebejské povahy. Navyknou panským móresům, začnou si domýšlet, že jsou cosi vznešenějšího, nad tu holotu v podhradí povýšeného, patřilo by jim připomenout, že jsou také jen občané mezi občany, když už máme tu demokracii. Ostatně tamhle ve Šýcarech žádného prezidenta nemají, asi vědí proč.

Hannover, 27. prosince 2013