Dlouhodobě mě zajímá problém komunikace. Aniž bych prováděl nějaké průzkumy a vycházím jen ze svých zkušeností a veřejných zdrojů, mám pocit, že jednou z nejčastěji používaných frází je ta, že se máme/musíme domluvit. Určitě se jedná o nejlepší způsob řešení různých nedorozumění nebo neshod a konfliktů. Jenže jak na to? Myslím si, že asi nikdo nebude rozporovat základní schéma pro dosažení dohody. Obě strany takzvaně vyloží karty na stůl a debata se vede o předložených informacích. Mezi ně patří i cíle obou stran a argumenty, které vysvětlují nebo zdůvodňují oprávněnost těchto cílů.
Jenže když sleduji veřejnou diskusi na různá témata, vidím, že toto schéma nefunguje.
Nejčastějším důvodem je, že nejméně jedna strana neposkytne pro jednání kompletní informace. Část z nich zatají, případně vyvolá atmosféru, která jejich zařazení mezi argumenty neumožňuje, nebo pokud je uvede protistrana, rovnou je opovržlivě shodí ze stolu, nejlépe ještě s komentářem, který se netýká argumentů, ale dehonestuje mluvčího. Na několika příkladech bych chtěl ukázat, jak to funguje.
V letošním roce začal podle statistiků výrazně růst HDP. Velmi rychle na to reagovali politici, státní správa a odbory. K požadavkům na růst mezd se připojila i ČNB. Jejich společným heslem bylo: „Když roste bohatství státu, musí se na tom podílet všichni.“ A žádali navyšování mezd. Dnes už víme, že přidáno dostanou především politici (až 7 %), státní úředníci (jejichž část dostala definitivu a požaduje ještě přidat 10 %), ostatní státní zaměstnanci (cca 3 – 5 %). Debata o zvyšování mezd je zde téměř bezkonfliktní, snad jen s malou výjimkou, kdy někteří diskutující namítají problematický vyšší růst příjmů ve veřejné sféře (placené z daní) oproti příjmům ve sféře soukromé. Odboráři požadují ještě výraznější růst a přidává se i centrální banka s apelem na soukromou sféru. Cílem je zvýšit domácí poptávku.
Debata kolem důchodů je zcela odlišná. Podle politiků není možné důchody zvyšovat nad zákonnou hranici, protože průběžný důchodový účet je v deficitu, který se bude dále zvětšovat. Podle uveřejňovaných informací tak mají důchody vzrůst o 40 Kč. (Mimořádný schválený příspěvek ve výši 1200 Kč nezapočítávám, protože se jedná jen o jednorázový úplatek a důchody se v dalším období budou na rozdíl od mezd zvyšovat ze základu roku 2016 bez tohoto příplatku.) Důchodci, kteří představují zhruba 2,3 mil. obyvatel přidáno jen necelé 0,4 %. A to jen díky zákonu o valorizaci důchodů, který ukládá povinnost státu valorizovat důchody podle růstu inflace a průměrné mzdy. Ovšem při proporčním zvýšení důchodů a státních mezd o 3 % z důvodu rozdělení rostoucího bohatství společnosti by měli důchodci dostat měsíčně přidáno dalších cca 330 Kč.
Všimněme si zde určité schizofrenie. Mzdy ve veřejné správě i důchody jsou ve skutečnosti placeny ze stejných veřejných zdrojů. Jsou to v naprosté většině příjmy státního rozpočtu bez ohledu, jestli jim říkáme daně nebo sociální pojištění. Můžeme si to představit tak, že se do jednoho pytle vysypávají jiné, menší, s označením například DPH, spotřební daň, daň z příjmu apod. a mezi nimi je i měšec s nápisem „sociální pojištění“, což je ovšem jen nesprávný název pro daň z práce. A právě jen výdaje na penze se porovnávají s příjmy z jednoho měšce - sociálního pojištění. Pokud se zjistí deficit na tzv. důchodovém účtu, příjmy se dorovnávají z jiných měšců. Je to vlastně naprosto stejný postup jako u celého státního rozpočtu, jehož součástí je i důchodový účet, jen se deficit rozpočtu vyrovnává prodejem státního dluhu.
A tak jsou na místě otázky. Pokud růst HDP skutečně představuje bohatnutí celé společnosti, proč se na tomto bohatnutí podílejí jen politici a zaměstnanci státu a naopak se z něj vylučují důchodci? Opakuji, že zdrojem prostředků pro mzdy i důchody jsou v obou případech příjmy státního rozpočtu. A pokud je argumentem pro nepatrný růst důchodů pouze na úrovni zákonné povinnosti deficit důchodového účtu a nízká inflace, proč se proti zvyšování platů, které se žádným zákonem neřídí, nepoužívají stejné argumenty, tedy schodek státního rozpočtu a nízká inflace? Korektní diskuse by měla být vedena ve stylu proporčního zvyšování, nebo žádného zvyšování.
Z výše popsané úrovně veřejné diskuse je zřejmé, že se jako argumenty nepoužívají objektivní a úplné informace. Informace se mění na nástroj manipulace. A nůžky příjmové a majetkové nerovnosti se zase dále rozvírají.
Uvědomují si lidé, kteří ze svých pozic rozhodují o selektivním rozdělování peněz vybraných do státního rozpočtu a neustále zdůrazňují, jak naše společnost bohatne, že tímto postupem zvyšují frustraci těch, kterým životní úroveň reálně klesá? Proč by se měli nízkopříjmoví spoluobčané radovat ze snižování cen elektroniky, pohonných hmot a růstu bohatství společnosti, když jim rostou náklady na základní životní potřeby, jako je bydlení, energie, vodné a stočné, základní potraviny, a přitom jejich příjmy stagnují? Uvědomují si, že zvyšují ekonomickou nerovnost ve společnosti?
Obdobných situací se neustále opakuje mnoho. Většina z nás si jistě ještě pamatuje na marné pokusy o zavedení elektronické zdravotní karty a elektronického receptu. Čas od času probleskují informace o zneužívání peněz ze zdravotního pojištění a nedávno ministr financí dokonce prohlásil, že podle odhadu se ve zdravotnictví neefektivně vynaloží až 30 % prostředků. Jestliže naším zdravotnictvím proteče za rok cca 250 miliard Kč, jedná se o nějakých 75 miliard. Přesto se tyto zdravotní karty a recepty nezavedly se zdůvodněním, že lékaři s internetem neumějí pracovat a mnoho z nich ani není připojeno. V jakém kontrastu pak je úsilí ministra financí na zavedení EET, kde očekává zvýšení příjmů státního rozpočtu o cca 10 miliard Kč a jeho základními argumenty jsou tvrzení o stejných pravidlech pro všechny a o tom, že napojení na server státní správy není problém pro nikoho. Lékař je z používání internetu omluven, hostinský, malíř pokojů, kominík nebo instalatér nikoli. Je to k smíchu nebo k pláči?
A podobné je to i s používáním slov v případě migrační krize. Jedním z nejhloupějších tvrzení je, že ekonomické imigranty nechceme a máme je posílat zpět. Jenže ono to je ve skutečnosti jinak. Ekonomických imigrantů u nás žije mnoho a naše zkušenost nám říká, že s nimi žádné mimořádné problémy nejsou. Proč? Protože ekonomickým imigrantem není příživník, kterého lákají dávky sociálního státu, ale člověk, který k nám přichází s cílem zvýšit svou životní úroveň prací. Chce v Česku pracovat nebo podnikat, případně nejprve studovat. S takovými lidmi problémy nejsou. Ve svém vlastním zájmu se naučí jazyk a zákony dodržují. Jejich integrace bývá celkem bezproblémová, protože se sami chtějí integrovat.
Pokud budeme mluvit politicky nekorektně, musíme přijmout dělení jiné, které nám umožní mezi různými skupinami rozlišovat. Ekonomický imigrant přijde legálně, nechá se zaregistrovat, požádá o přechodný pobyt, dobu čekání na vyřízení žádosti stráví studiem jazyka a zákonů státu, státní správu respektuje a spolupracuje s ní. Žadatel o azyl postupuje obdobně. Snaží se dodržet zákony zemí, kde chce žádat o přechodný azyl, má doklady, nechá se registrovat, respektuje státní správu země, do které přišel. To jsou lidé, které bychom po ověření jejich totožnosti měli bez dalšího přijmout zpočátku na přechodnou dobu s tím, že později se uvidí.
Migranti, kteří odmítají zákonné postupy států, do kterých přicházejí, jsou v kategorii nežádoucích, protože jejich motivaci můžeme celkem spolehlivě hledat na škále počínající snahou využívat dávky ze sociálních systémů (příživníci) až po touhu dobýt nová území s využitím všech prostředků gerilové války včetně teroru.
Etický kodex novináře v článku 1 říká: „Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti.“
Jak z kodexu vyplývá, je to především věc novinářů, aby používali jazyk správně a sami si kontrolovali, co vlastně sdělují. Ještě na začátku roku do Evropy přicházeli imigranti, pak se z některých stali ilegální imigranti (na televizních záběrech mladí muži v člunech, později násilníci pokoušející se proniknout tunelem do Británie), následovali je ubozí uprchlíci (záběry kamer náhle nenacházejí nikoho jiného než matky s dětmi), kterým barbarští Maďaři brání v cestě za štěstím, pak následovalo dělení na azylanty-uprchlíky a ekonomické migranty atd. Za jediný rok docela slušný výkon. A stále nemáme spolehlivé informace, kdo ti příchozí jsou, jak se chovají, co dělají, kolik jich je, kam se řada z nich ztrácí atd. A tak nezbývá než vyslovit politování nad tím, že novináři nejsou se svým kodexem příliš srozumění.
Jenže pokud se ve veřejné diskusi místo informací mnohem více objevují manipulace, není cesta ke konsenzu ve společnosti vůbec možná. A tak výzvy typu „pojďme se domluvit a sjednotit“ jsou jen mlácením prázdné slámy.