O výsledku voleb rozhodly protestní hlasy. Voliči rázně zúčtovali s donedávna vládnoucí pravicí: ODS a TOP 09 získaly v součtu jen 20 %. Dosud opoziční levice, ČSSD a KSČM, dosáhla zhruba 35 %. Komunisté si přitom jako jediná dosavadní strana v Poslanecké sněmovně polepšili.
Zbylých 45 % voličů - při volební účasti 59,48 %, což je nejméně v historii dolní komory parlamentu –, odmítlo celou dosavadní politickou reprezentaci. Významnou roli tak bude hrát dva roky staré hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše (18,6 %), čerstvé hnutí Úsvit přímé demokracie (6,9 %), jež založil podnikatel Tomio Okamura, a lidovci (6,8 %), kteří se vracejí po tříleté absenci.
Nástup nových uskupení, s nimiž nyní musejí etablovaní politici hledat společnou řeč, se podobá slovenské zkušenosti z roku 2002 (ANO Pavla Ruska) a 2010 (Svoboda a solidarita), byť intenzivní příklon občanů k programově neuchopitelné formaci Andreje Babiše by spíše odpovídal politickým náladám v Rumunsku či Bulharsku.
Sociální demokracie porazila ANO o pouhá dvě procenta. Její výsledek je horší než v roce 2010, a to přitom má ČR za sebou kostrbaté vládnutí pravice, plné sociálně tvrdých reforem a skandálů hraničících s trestnou činností. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vsadil na pozitivní kampaň, v níž sliboval fungující stát, a zároveň na zisk nadpoloviční většiny mandátů spolu s KSČM. Na radikálně naladěné voliče byl možná příliš měkký, ti středoví zase hůře skousávali představu posílení vlivu komunistů.
Levici rovněž uškodily manévry prezidenta Miloše Zemana. Veřejné mínění rozbouřil, když si prosadil překlenovací Rusnokovu vládu, která byla těsně propojena se Stranou práv občanů – zemanovci. Ta přes svoje velké oči získala jen 1,5 %. Zároveň Zeman přispíval k pnutí uvnitř ČSSD, jehož výsledkem je obraz rozhádané strany, v níž Sobotka a první místopředseda Michal Hašek tahají každý za jiný konec provazu.
Kruté je, že ačkoli se sociální demokracie svíjí v bolestech a dost možná se časem neubrání personálnímu zemětřesení, nezbývá jí, než se pokusit o rehabilitaci klasické stranické politiky založené na hodnotách a idejích. Stojí před ní vyjednávání o příští vládě, ať už koaliční nebo menšinové, a shodu bude muset naleznout přinejmenším ještě se dvěma partnery. Když neuspěje, otevře se cesta k dalším mimořádným volbám, ve kterých by populisté tvrdící, že jsou manažery, nikoli politiky, mohli zvítězit na plné čáře.
Podporu bude ČSSD muset hledat od středu doprava. Prvním jejím spojencem mohou být stabilní a vypočitatelní lidovci. Jako druhý se logicky rýsuje ANO, které vedle politicky nezkušeného Babiše disponuje i osobnostmi typu emeritního rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky nebo divadelníka, bývalého ministra a diplomata Martina Stropnického. ANO ještě v sobotu odpoledne vyjednávání o vládě odmítalo, ovšem během několika hodin změnilo názor. Na to jsme u něj zvyklí – i programové akcenty mění často. Nyní již oproti dřívějším prohlášením připouští i posílení daňové progrese.
Přirovnávat ANO k Věcem veřejným, které byly v minulé vládě a tentokrát už ani nekandidovaly (pouze pár osob nabídlo Okamurovu Úsvitu), úplně nelze. Andrej Babiš má na rozdíl od Víta Bárty pověst korektní špičky českého byznysu. Ani jeho tým není nezajímavý. Ovšem dosud hnutí stojí jen na loajalitě členů k bohatému zakladateli a na odporu k jiným stranám. To k dlouhodobému přežití nestačí. Zatímco tedy ČSSD musí zvládnout umění trpělivého vyjednávání bez disharmonických tónů, na poslance ANO čeká politické vzdělávání a osvojování si pevných programových principů.
Ze hry o sestavování příští vlády vypadli komunisté, o něž by stála pouze ČSSD, ale nejspíš také Úsvit přímé demokracie, který působí ještě záhadněji než ANO. Nabídka, že podpoří vládu, jež prosadí obecné referendum, je sice lákavá a splnitelná, ale Tomio Okamura k vítaným hostům politických salónů nepatří.
Mimo také zůstanou ODS a TOP 09. Teoreticky by mohly složit vládu s ANO a lidovci, leč Babiš je pro ně nepřijatelný. Navíc, má-li se pravice časem uzdravit, potřebuje si v opozici odpočinou a projít sebereflexí. Zejména TOP 09 sní sen o velkolepém návratu, až se voliči protestních hnutí nabaží. Truchlit dnes nijak zvlášť nemusí. Oproti roku 2010 si pohoršila jen o 4,5 %, přestože právě ona byla symbolem a hlavním protagonistou nepopulárních reforem.
Zralá na zásadní změny je ale ODS. Kdysi nejsilnější strana nedosáhla ani osmi procent a jejímu úřadujícímu předsedovi Martinu Kubovi unikl poslanecký mandát. Doplatila na aféry expremiéra Petra Nečase, nestabilní vládnutí, propojení se zákulisními hráči, kterým další bývalý premiér z řad ODS Mirek Topolánek začal říkat kmotři, i na šťouchance, jež jí uděloval otec zakladatel Václav Klaus. Ten před volbami podpořil konkurenční projekt Hlavu vzhůru, který však pohořel stejně jako strana preferovaná stávajícím prezidentem Zemanem.
Volby tak lze shrnout lakonicky: volič po změně zatoužil tak moc, že namixoval koktejl, který k lepším poměrům povede jen stěží.