Padla vláda. Je už v kraji zvykem, že padlí šíří paniku. Co je horší, zapomínají, že odepření důvěry vládě a obtíže při ustavování další vlády jsou běžnou součástí politiky, ale také jejích pravidel. A ta na situaci pamatují úplně jinak, než plánují její protagonisté.

Je aktuální připomenout několik banalit jménem pravidla politické soutěže. Pravidla k politické soutěži patří, bez jejich respektování jde jen o mocenskou rvačku. Prozradím tajemství: ústavní pravidla tu nejsou proto, aby se politikům a politickým stranám vládlo snáze, ale aby se jim vládlo hůře.

Tato pravidla politiky pravidelně zaskočí. V roce 1998 je obešli ústavním zločinem - ústavním zákonem o zkrácení (právě jednoho) volebního období; dnes už podobný zákon sepisují zase.

Tehdy šlo o můstek k opoziční smlouvě, perverzitě, jež nás tísní dosud; dnes povede prý k úřednické vládě - a touto oklikou k opoziční smlouvě číslo 2.

Je třeba opakovat, proč je opoziční smlouva nemravná a nebezpečná? Protože vylučuje tu nejpodstatnější pojistku proti totalitě, totiž opozici. První její verze v roce ’98, vzpomeňte, byla smlouvou o rozdělení placených míst politiků a úředníků. Ani slovo o programové shodě, o tom, co hodlá vláda udělat. Opoziční smlouva byla smlouvou, kterou se opozice na jedno volební období vzdala opoziční role.

Vzpomeňte na dobové argumenty té ohavnosti: země přece potřebuje vládu, kupříkladu. Potřebuje? I bez opozice? Ne, vládu bez opozice nepotřebuje žádný demokratický stát.

Nyní se nám nabízí jako řešení úřednická vláda. Prozradím další tajemství: nic takového jako úřednická vláda neexistuje; a nejen proto, že ji ústava nezná. Nabízí se nám něco jiného: vláda složená politickými stranami z méně okoukaných „odborníků“ a bez programu, tedy horší než nic. Rozhodně horší než vládnutí vlády v demisi. Nebo hůř, má to být vláda pověřená devastujícím úkolem: dělat politiku dosud vládní a současně opoziční. Doktrináři obou stran si navzájem podpoří své „vlajkové lodi“ (cituji) a vláda bude provozovat balíčky koalice i ČSSD; současně snižovat vládní výdaje a současně je zvyšovat. Raději založit požár, přijde to levněji. Větší absurditu jsem dosud nezaznamenal, ale hlavně opět vládnou političtí konkurenti společně.

Řešení je v návratu k pravidlům. Nepředepisuje ústava trojí pokus o vládu jako předpoklad předčasných voleb? Namísto úlevného, ale protiústavního ukončení volebního období ať se politici vrátí k ústavě a po skončení naší mise v EU absolvují tři pokusy o složení vlády na základě programu. Teprve potom budou mít právo se zmínit o předčasných volbách. Ostatně všichni skládali slib a cosi jako respekt k ústavě slibovali - pokud ji nestačili změnit, nemají jinou možnost.

Ústava mimo jiné shledává podstatu politického systému země, cituji, ve volné soutěži politických stran a hnutí a ta se neomezuje jen na volební kampaně. Povinně běží stále; politici jsou pod veřejnou kontrolou a získávají si sympatie, či antipatie; volby to vše jen shrnou. Nemají nárok na přestávku v politické soutěži, než se občerství, zatímco hřiště jim bude hlídat školník jménem úřednická vláda.

Je řeč o neodpovědnosti levice, s níž svrhla vládu. To je omyl, to opozice musí. A proč by ne, když se jí umožňuje skrečovat soutěž v polovině; když není nucena složit vládu a přijmout odpovědnost. Přesně to je totiž důvod, proč ústava předepsala povinný trojí pokus o vládu.

Že se to politikům zdá obtížné a riskantní? To jejich voliče nedojme, za toto riziko jsou placeni. Pro voliče totiž přinesou ony tři pokusy o sestavení vlády tak potřebné informace; o tom, které seskupení spoléhá na svůj program - a říká si o důvěru, které odolává populismu nebo které jen šmejdí po přeběhlících. Jít pro důvěru do parlamentu je ovšem riziko, ale i šance. Není-li politická strana připravena na toto riziko, není připravena na účast v demokratickém systému vlády a nezaslouží si ani tu šanci.

LN, 7.4.2009

Autor je advokát, bývalý předseda ODA a ministr spravedlnosti