aneb Jiná země, jiná kultura

Návštěva prezidenta ČLR v Praze, mimořádná událost v moderní české historii, znovu ukázala rozpor mezi světem politickomediálním a světem běžných lidí, o kterém mluvil prezident republiky při své návštěvě Sněmovny.

Nechci se zabývat spornými jednotlivostmi, ať již měly povahu prohlášení (Zemanova slova o vlivu USA a EU na zahraniční politiku ČR), chování policie nebo těch či oněch demonstrantů, ale povahou veřejného prostoru a různých stereotypů. V ČR se udržuje v různých kruzích společnosti podpora Tibetu a jeho snahy o nezávislost spojená se sympatiemi k osobě dalajlamy. Proto i různé radnice vyvěsily tibetské vlajky jako výraz nesouhlasu s čínskou politikou. Obávám se však, že málo lidí má hlubší znalosti o tibetské společnosti, vztazích Tibetu k Číně i o historickém charakteru změn, jimiž v průběhu posledních třiceti let prošla ČLR a v důsledku toho také současný svět.

Sympatie k Tibetu vyvolal Václav Havel, který po zvolení prezidentem pozval v roce 1990 dalajlamu k návštěvě Československa. Na otázku, co ho k tomu vede, mi řekl, že s ním chce společně meditovat. Myslím, že Havel si tehdy vůbec nepoložil otázku, může-li tento osobní zájem být dostatečným důvodem pro rozhodnutí hlavy státu, které má vážné důsledky pro zahraniční politiku země.

V té době žádný prezident nebo předseda vlády západoevropských zemí, včetně USA, takové pozvání neučinil právě ve snaze nezhoršit vztahy s ČLR. Havlovo pozvání bylo průlomem. Později se i další vedoucí představitelé těchto zemí začali s dalajlamou, třeba neoficiálně setkávat. S odstupem času čtenáři mohou sami posoudit, zda Havel tak měl, či neměl učinit a zda to bylo, či nebylo v zájmu ČR.

Havlovo pozvání bylo spojeno se zvláštní povahou oné doby, s onou euforií, v níž se zdálo, že je možné i to, co až dosud bylo nemožné. Leč netrvalo příliš dlouho a tento rozdíl se opět plně projevil. Reálná politika, tj. politika státních zájmů se opět začala plně prosazovat a ideály byly odkázány na své místo včetně Havlových představ o vlastní úloze a možnostech ve světové politice.

V ČR je třeba k tomu připojit ještě obecný pocit osvobození ze starého komunistického režimu a jeho důsledek, cíleně využívaný primitivní antikomunismus. Proto v souvislosti s oblibou demokracie u nás se ve vztahu k Číně zdůrazňovala nikoliv světodějná dimenze ekonomickosociálních změn, jež v ní proběhly a učinily z ní v historicky krátké době druhou nejsilnější ekonomickou mocnost světa, ale porušování lidských práv v tomto procesu.

Proto také – a to byl rituál nejen u nás, ale i v celém západním světě – se vždy kladl důraz na to, aby při jednání s představiteli ČLR se věnovala pozornost lidským právům, kritice jejich porušování.

Německý exkancléř, znalec i obdivovatel Číny Helmut Schmidt, jehož knihu „Čína, náš soused“ (Brno, Doplněk 2011) lze doporučit k prostudování, je stoupencem principu nevměšování jako fundamentálního principu mezinárodního soužití.

„Paní Merkelová si v Číně stěžovala na stav lidských práv. Jako kdyby to mohlo cokoliv změnit a jako by Číňané uctivě sklonili zrak, protože paní Merkelová, pan Blair nebo pan Chirac řekli, že se Číňané mají více přizpůsobit našim hodnotovým představám.“ (str. 257)

Přitom lidé v Číně mají nyní tolik práv, kolik nikdy ve své historii neměli.

Nelze přehlédnout, že kritický postoj k porušování lidských práv v Číně není univerzální, ale má velmi selektivní charakter. Přitom lidská práva jsou tu chápána velmi restriktivně, jde především o určitá práva politická, zatímco práva sociální, hospodářská a kulturní jsou mimo pozornost kritiků.

Postoj české politické a mediální pravice však není tak kritický k jiným autoritářským režimům. Vztahuje se to i na Havla, který jako prezident ČR při státní návštěvě Saúdské Arábie o lidských právech vůbec nejednal. Měl pro to vysvětlení – že je to jiná země, jiná kultura.

Osud Palestinců na okupovaných územích nikoho příliš nezajímá. Stejně tak zůstává bez důrazné kritické pozornosti represe proti svobodě shromažďování, svobodě slova i tisku i potlačování Kurdů v Turecku v posledních letech za velmi autoritářského prezidenta Erdogana, nynějšího spojence EU v migrační krizi.

Autor je bývalý poslanec ČSSD

Právo, 21.4.2016