Jako z jiného světa zapůsobil v předvečer letošní české prezidentské volby dotaz, který oběma kandidátům položila předsedkyně sociálnědemokratických senátorů Alena Gajdůšková. Ptala se, zda by finanční prostředky směřovali spíše do vytváření a rozmisťování zbraňových systémů, nebo do investic do vědy, vzdělání, nových – mírových – technologií. Mnohými byla senátorka roznesena na kopytech coby utopistka, idealistka, naivka.

Věčný zápas idealismu s realismem lze nejlépe sledovat v zahraniční politice. Tu ale dnes nepitvejme. Zajímavou, byť o několik pater zemitější při naservíroval také nedávný sjezd Strany zelených.

Poslankyně Olga Zubová, oběť temných praktik občanského demokrata Jana Moravy, v Teplicích na delegáty naléhala, aby místo přednesení zprávy o činnosti Republikové rady, které předsedá, mohla popsat své pocity a dojmy z čerstvé aféry. Dana Kuchtová zase nastoupila do čelního střetu s Martinem Bursíkem, jenž neváhá používat proti oponentům sílu a ještě to avizuje ve svých e-mailech, vybavená vzletnými slogany a ušlechtilými myšlenkami. Na rozdíl od svého soka, který se rozhodl pro hru „všechno, nebo nic“, dokonce zvažovala možnost spolupředsednictví dvou naprosto odlišných osobností. Prohrála - a její emocemi nabití příznivci s ní. Proti robotům neměli šanci.

Vypadá to, že idealistům v politice pšenka nekvete. Navrch mají lidé jako Jan Morava, Marek Dalík, slavný výrokem „Budeme s nimi jednat a pak je pošleme do…“, nebo Ivan Langer, na pozadí prezidentské volby na Pražském hradě hlásající kdo všechno půjde po prezidentské volbě „bručet“. Cynismus, s jakým premiérův důvěrník Marek Dalík a šéf poslanců ODS Petr Tluchoř přijali Moravovy aktivity, naznačuje, že nekalé rejdy málokoho z vládnoucích činitelů vzrušují. Stokrát se může Mirek Topolánek teatrálně zalykat ze zelené sjezdové tribuny. Dokud nebude objasněna náhlá změna „světonázoru“ druhdy levicových poslanců Miloše Melčáka, Michala Pohanky, Petra Wolfa a Evžena Snítilého, zůstane on sám symbolem politiky zákulisní, nečitelné, špinavé.

Bojovníků s větrnými mlýny politické korupce a čirého pragmatismu ubývá. Ve Straně zelených přecházejí téměř do ilegality. Jakpak to ocení klíčová část elektorátu zelených, která původně patřila do tábora nevoličů a Martinu Bursíkovi uvěřila, že neskončí jako jiné partaje, budou hájit pluralitu, transparentnost, ideovou srozumitelnost, válčit s korupcí? Zelení již nejsou ani tyrkysoví, jsou šedí a do kvalit Unie svobody v její nejkomičtější éře jim chybí už jen „formát“ typu Pavla Němce. I když kdo ví - podle zlých jazyků možná občas Bursíkovi radí, jak kormidlovat stranu směrem k politickým útesům.

Genderová šablona je jednoznačná. Mezi idealisty v politice mají převahu ženy. Muži stojí zpravidla na zemi. Pacifismus jim nevoní, princip „něco za něco“ mají v krvi. Do stranických map se idealismus zakresluje hůře. Komunisté jej za zpěvu písní o šťastném světě transformovali ve zvrhlý režim. Lidovci mají pověst známých polických kuplířů. Sžijí se s jakoukoli vládou, pakliže se na velké koalici nebo opoziční smlouvě nedomluví ODS a ČSSD. O zelených škoda slov. Pomohou snad velcí hráči? Občanská demokratická strana sotva - v tomto volebním období si počíná výmluvně. Dokonce natolik, že její poslanecký klub opustili dva členové, Juraj Raninec a Jan Schwippel. Přičemž tito dva borci sotva mohou být pokládáni za nějaká ořezávátka, vždyť pocházejí z vyhlášené stáje Vlastimila Tlustého. Poslední zbytky „snílků“ by šlo možná vystopovat ještě v České straně sociálně demokratické, otevřená a pestrá je na to dost. Pokud však stoupenci výrazně jiného pojetí politiky a veřejné správy nezvednou ze židlí občany znechucené špínou a hokynářstvím, budou jen vysmívanými podivíny.

Nehoruji zde ani za nepraktické utopisty a vizionáře, ani za rozmetávání politických kompromisů. Filozofové připomínají, že totální úspěch idealistů by koneckonců také provázelo násilné zašlapání odlišných přístupů. Konflikt mezi idealisty a realisty je od nepaměti přirozeným hybatelem politických dějů. Jenže idealisté nyní dostávají „na frak“ vskutku brutálně. Ale třeba by nám propagandističtí autoři vládních „cukrových“ kampaní vysvětlili, že „dostat na frak“ vlastně znamená obdržet výpomoc za účelem včlenění se do „lepší společnosti“…

Vysíláno na ČRo6 18.9.2008