Smyslem této vlády není vládnout, ale dovést zemi k předčasným volbám. Tak by se dal v jedné větě shrnout program premiéra Topolánka, jehož vládu jmenoval prezident Klaus po dlouhých třech měsících od parlamentních voleb.

Možnost, že by vláda získala v parlamentu důvěru, je mizivá, a někteří představitelé dvou nejsilnějších politických stran již začínají hovořit o tom, že další ústavní pokus o sestavení vlády by měl následovat až po říjnových komunálních a senátních volbách.

Podíváme-li se na tyto záměry z hlediska plynutí ústavního času, zjistíme, že politické rozhovory o další možné vládě by probíhaly déle než půl roku od parlamentních voleb a případné hlasování o důvěře této vládě ještě později. To vše bez záruky, že vláda důvěru v parlamentu získá a bude schopná začít vládnout.

Naší parlamentní demokracii tak hrozí, že bude na dlouhou dobu paralyzována její výkonná moc. I když totiž prezident vládu jmenuje, bez vyslovení parlamentní důvěry nemůže tato vláda, která je navíc Poslanecké sněmovně odpovědná ze své činnosti, dost dobře fungovat.

V souvislosti s hrozící ústavní krizí z prodlevy se opětovně objevily názory, podle nichž je třeba do dnešní ústavy zakomponovat přesné lhůty, aby nejvyšší ústavní činitelé nemohli ústavní proces zdržovat či dokonce na dlouhé měsíce paralyzovat, jako například v neslavném případě jmenování ústavních soudců.

Ústava ovšem není jen tak nějaký právní předpis, který by mohl stanovit přesné lhůty, jak je známe například ze stavebního zákona nebo obchodního kodexu.

Namísto přesných lhůt pro provedení každého ústavního úkonu ústava obecně předpokládá, že jednotliví činitelé svého postavení nezneužijí, a tento předpoklad zahrnula například i do slibu člena vlády.

I když je naivní požadovat zavedení pevných lhůt do všech oblastí ústavního procesu, přece jen však naše ústava takové lhůty pro některé mimořádně důležité postupy stanoví a nespoléhá se výlučně na ústavní kulturu politiků.

Například prezident má povinnost svolat zasedání Poslanecké sněmovny tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb (čl. 34). Stejně tak vláda musí požádat sněmovnu o vyslovení důvěry nejpozději do třiceti dnů po svém jmenování prezidentem (čl. 68).

Oba zmiňované případy jsou důležité, protože zamezují tomu, aby jeden ústavní orgán mohl paralyzovat činnost jiného orgánu nebo se vyhýbal své ústavní odpovědnosti. Navíc z nich lze analogicky odvodit i ústavně přijatelnou dobu pro jmenování premiéra a vlády prezidentem, ačkoli ústava v takovém případě žádnou lhůtu výslovně neukládá, a navíc se ujala ústavní konvence, podle které prezident pověří nějakou osobu sestavením vlády ještě předtím, než ji formálně a podle ústavy jmenuje předsedou vlády.

Letošní povolební vývoj byl i z ústavního hlediska jistě mimořádný. Vedle složitého procesu sestavování vlády bylo nejprve třeba politicky odblokovat zasedání nově zvolené Poslanecké sněmovny, aby tato parlamentní komora vůbec mohla začít fungovat.

I současný stav je provizorní, přestože se jmenováním vlády Mirka Topolánka konečně rozběhl řádný ústavní proces a do měsíce budeme vědět, zda nám tato vláda bude opravdu vládnout, nebo prezident země bude muset jmenovat jiného premiéra a vládu. Tento druhý pokus, jak ho prezidentovi ukládá článek 68, odstavec 4 Ústavy České republiky, by však neměl trvat ani oněch za normálních okolností přijatelných třicet dní, protože ústavního času se již vyplýtvalo přespříliš. Stejně tak by ho neměla doprovázet politická vyjednávání, během nichž by někdo byl nejprve sestavováním vlády jen pověřen, avšak nikoli formálně jmenován. V takovém případě by se totiž dosud neškodná konvence stala jednou z hlavních příčin hrozící ústavní krize.

Naší parlamentní demokracii hrozí, že bude na dlouhou dobu paralyzována její výkonná moc. I když prezident vládu jmenuje, bez vyslovení parlamentní důvěry nemůže tato vláda dost dobře fungovat.

LN, 9.9.2006

právník a vysokoškolský pedagog