POLITIKA: Hrozí nám Vítězný únor 2?
Shodou okolností se bude tato třetí volba konat těsně v předvečer šedesátého výročí „vítězného února“, považovaného za datum oficiálního, všemi parlamentními mastmi tehdy pomazaného převzetí moci v naší zemi politickými silami vedenými komunisty. A není vůbec vyloučeno, že česká levice, ČSSD spolu s komunisty a zelenými, si dá k tomuto výročí dárek a další vývoj v naší společnosti se tím začne odvíjet opět od jejích přinejmenším problematických představ, záměrů a cílů.
Neboť právě o to nyní již otevřeně jde ve zmateném zápolení v parlamentu. Kdy už záleží nikoliv na tom, zda prezidentem bude Václav Klaus nebo Jan Švejnar, kandidát musí být hlavně „jejich“. Kdy oba pánové jsou už jenom vnějšími ikonami, první mě za to nebude mít rád, ale je to tak, a druhý snad už pochopil, že byl mouřenínem, který „vykonal svou povinnost“, a nyní nejspíš bude nahrazen někým „lepším“. Jde totiž nikoliv už o prezidentský stolec, ale o to, zda bude pokračovat dosavadní politický kurz směrem k tradiční, konzervativní společnosti pevně zakotvené v moderní euroatlantické civilizaci 21. století, či zda náš český svět zamíří jinam.
Jistě, Vítězný únor 2 by nebyl automatickým opakováním svého předchůdce, označovaného komunisty za „vítězství pracujícího lidu“. Asi by ho neprovázela rekonstrukce vlády, či dokonce její pád, aspoň nikoliv hned. Asi by nenásledovala podpůrná generální stávka, i když absolutně vyloučit zmobilizování davů na podporu pseudosociálních požadavků pochopitelně nelze. A jistě nevyrukují do ulic lidové milice, i když opět absolutně vyloučit možnost dramatických excesů vedoucích až k prosazování populistických cílů násilím by asi také nebylo moudré.
Zápas o moc nad našimi životy
Ale po Vítězném únoru 2 by nepochybně mohla, ale i nemusela zbytnět snaha „umravnit“ společnost uvolněnou poskytnutím lidské osobnosti práva na rozhodování o vlastním osudu. Mohly, ale také nemusely, by ožít bezuzdně náš život reglementující „výbory občanského blaha“ nové generace, jakási obdoba někdejších akčních výborů. Ale určitě by dostalo „škorně“ sociální rovnostářství, otevřela by se cesta k novému historickému útoku na velkokapitál, k evergreenu socialistických politických sil v podobě etatizace a ke vzniku všesilného, a proto všemocného státu nad občany, nikoliv občanů.
Vítězný únor 2 by nepochybně vrátil mnohé takzvané sociální jistoty, které poskytují lidem záchrannou síť po - ať již zasloužené, či nezasloužené - ztrátě ekonomické stability a perspektivy. Síť budovanou však pouze z celospolečenských prostředků bez opory v přirozeném sociálním solidarismu. Lidské vztahy vůbec by byly více ovlivňovány nikoliv přirozenými vazbami či zájmy, ale především vzájemným sledováním míry konformnosti k strukturám spravujícím společnost. A už by tu byly skulinky, jimiž by nám do života opět mohl proklouznout fízlovský či dokonce policejní stát.
Vítězný únor 2 by sice nezměnil naši možnost jezdit do světa a studovat či pracovat, kde chceme. Ale s velkou pravděpodobností by obecnou geopolitickou orientaci směřoval od euroatlantických vazeb více k tradičnímu národoveckému přichýlení se k „dubiskům“ rozprostírajícím se opačným směrem.
Vítězný únor 2 by byl jiný než Vítězný únor 1948. Jestliže však k němu dojde, a při tradiční zaskočenosti politických sil představujících českou pravici je to bohužel možné, bude to skutečnost stejně osudová jako tenkrát.
Ve Španělském sále na Hradě už vůbec nejde o bláznivou frašku, je to opět jako před šedesáti lety parlamentní demokracií trpně dopuštěný brutálně otevřený zápas o moc nad našimi životy v příštích desetiletích.
LN, 11.2.2008
Autor je publicista
