Není podstatné, zda Vlastimil Tlustý s Milošem Zemanem jednali v minulých týdnech o státním rozpočtu, thajském armádním puči nebo úrodě hub ve vysočinských lesích. Jako zkušení politici museli přinejmenším tušit, že především vysílají mediálně atraktivní signály do útrob ČSSD a ODS, že stále ještě existují ideově různí hoši, co spolu mluví.

Zdánlivě by šlo o optimální krok. Lídři, kteří si nepodávají ruce a nezvedají telefony, by mohli být nahrazeni technokraty, co se shodnou aspoň na tom, že jedna a jedna jsou dvě. Jenže Zeman a Tlustý jsou mistry politiky kabinetní, zákulisní, či – chcete-li – netransparentní. Mohlo by se z jejich registrovaného partnerství narodit něco jiného než nová opoziční smlouva?

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek dokáží budit emoce. Někteří je zbožňují, ostatní nenávidí. Oba jsou v řadě směrů nedokonalí. Jeden více ješitný, druhý méně bystrý. Hlavně však nejpřesněji zosobňují klady a zápory české politiky. Vyšoupnout je ze scény by znamenalo rezignaci na cestu evoluční změny, jisté kultivace politiků, a posun k řešením povrchním, líbivým, se sklonem k zahnívání.

Topolánkovým trumfem je krystalická zásadovost. Čtyři měsíce od vyhraných voleb prosazoval koncept, se kterým do nich šel, aniž by pro něj měl ve Sněmovně zajištěnou podporu nadpoloviční většiny poslanců. Jakmile se vyčerpala jeho invence, nepředložil jiné východisko než předčasné volby. Ještě horší je, když podobně odhodlaně přistupuje k personálním čistkám a strategickým rozhodnutím, ke kterým chybí jeho vládě legitimita. Majstrštykem Topolánkových ekvilibristik je pak snaha udržet menšinový kabinet ODS ve Strakově akademii co nejdéle, ať to stojí, co to stojí, bez ohledu na literu a ducha ústavy.

Paroubek vyniká v kreativitě a politické fantazii. Umí najít témata pro jednání s kýmkoli. Je rozený obchodník. Nebrání se dohodám s ODS, ani s lidovci či zelenými. Jeho přednosti však narazily na své hranice v okamžiku, kdy mu nečinilo potíže plánovat jinou úpravu volebního zákona s Topolánkem (posílení většinových prvků), a jinou s Kalouskem (zvýraznění poměrnosti).

Kurzy etiky by stranickým špičkám určitě neškodily. Přesto ale buďme rádi za Topolánkovu a Paroubkovu čitelnost. Je lepší sledovat jejich třeskuté souboje, než spekulovat, o čem že si šuškali Zeman s Tlustým v Novém Veselí. Vždyť i Topolánkova odpověď na otázku, jestli o dostaveníčku této povedené dvojice věděl, zněla „ano i ne“.

Smutnou kapitolou tuzemské politiky je podrazáctví. Kvete v partajích, ve vládě a jeho vrcholem je nakupování poslanců ve sněmovních kuloárech. Pakliže včera Topolánek hledal státotvorné a konstruktivní sociální demokraty, kopal sám sobě jámu. Poněvadž stejně tak mohou být zítra hledáni státotvorní a konstruktivní občanští demokraté. ODS ulovila Zemana s Rusnokem, v jejích samotných řadách pak záchvatům pragmatismu propadá zejména ministr financí Tlustý.

Můžeme si o našich politických stranách myslet cokoli, stěží však lze popřít, že fungují na demokratickém základě. Mají své volené reprezentanty, kteří pohybují kormidlem. Paralelní schůzky „alternativních vůdců“ zavánějí hrubým útokem na demokratické principy a posouvají nás blíže latinskoamerickým poměrům. Proto si zvykněme na Paroubka s Topolánkem, buďme k nim spravedlivě kritičtí a netleskejme házení polen pod jejich nohy. Vystřídat je totiž - pod záminkou potírání palčivých problémů současnosti - mohou vyznavači politického příšeří, v němž nad zájmy voličů vítězí vlastní prospěch.

Právo 5.10.2006