„Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat,“ zpíval v devětašedesátém Karel Kryl. Dnešní nároky na politickou osobnost jsou skromnější: chceme, aby alespoň disponovala vlastním názorem a příliš často jej neměnila.

Ústava ČR konstatuje, že „poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Je jen na politických stranách, aby na kandidátky stavěly figury, jejichž postoje se v maximální míře shodují s partajním programem. Ovšem v okamžiku, kdy dojde na rozhodování o věci, která nebyla před volbami popsána a předjednána, těžko mohou vyžadovat stoprocentní loajalitu.

V současném volebním období Sněmovny z hejna výrazněji vybočily čtyři bílé vrány. Miloš Melčák a Michal Pohanka, zvolení za ČSSD, občanský demokrat Vlastimil Tlustý a lidovec Ludvík Hovorka.

Zatímco o Pohankovi se vždy povídalo, že je pragmatikem schopným spolupracovat s libovolným ideovým proudem v závislosti na tom, jak je to výhodné, tak Melčák slul pověstí levicového tradicionalisty. Nyní se hlásí k potřebě reforem a snižování daní. „Bohužel, za celou dobu sociálnědemokratických vlád se nepodařilo dostatečně stabilizovat veřejné finance,“ postěžoval si novinářům. Tím spíš překvapuje, že před čtyřmi lety patřil k těm, kteří v ČSSD vytrvale torpédovali reformní snahy vlády Vladimíra Špidly. Mistři veletočů se do historie zapisují pouze coby komické postavičky.

O paličatosti Vlastimila Tlustého nemohlo být nikdy pochyb. To platí i o jeho hrdosti na hlavní pilíř předvolební Modré šance - „tlustou peněženku“. Za svoji verzi fiskálních úprav se bil jako lev. Ještě krátce před klíčovým hlasováním se vysmíval planým příslibům, pak na jeden takový premiérovi přikývl a vrátil se do řady. O dva dny později již mohl slyšet, jak ministr financí Kalousek Topolánkovu dohodu s rebely cupuje a přetváří. Trapné jsou konce vzbouřenců, kteří nechtějí riskovat pozici ve své straně.

Ludvík Hovorka se představě o originální politické osobnosti blíží nejvíce. Reformní batoh odmítl s odvoláním na kolizi s Ústavou a sociálními akcenty politiky KDU-ČSL. Americký radar zpochybňuje, protože jeho umístění neměl nikdo ve volebním programu. Chová se logicky a poukazuje na reálné slabiny koaliční politiky. Kabinet „sejmout“ nehodlá, ale bianco šeky nevystavuje.

Hrát roli zlobivého parlamentního dítěte, šlapat kolegům na paty a přitahovat pozornost veřejnosti je velmi jednoduché. V Hovorkově případě stačí vypořádat se s lidoveckými kritiky, nezvyklými na individuality. Jindy také provokující předseda Čunek však nad ním drží ochrannou ruku. Hovorka se ještě může straně hodit. Aby ale vzpoura byla smysluplně završena, musí přinášet komplexní alternativu. Například prostřednictvím vlastní vizí podložené kandidatury na čelné partajní posty.

Právo 1.9.2007