Pan Kocáb má recht. Pravicový extremismus je třeba společně řešit, ne si s ním zahrávat. Vyprávějte to ale takovému Jiřímu Čunkovi nebo chomutovské primátorce Řápkové, která se má coby přední bojovnice s neplatiči z řad „nepřizpůsobivých“ stát podzimním předvolebním trumfem ODS…

Nefalšovaná extrémní pravice nám přitom za poslední léta také vyrostla. Byl onehdy v televizi věru smutný pohled na šedivého Miroslava Sládka, ucházejícího se coby praotec českých republikánů, nacionalistů a euroskeptiků o mandát evropského poslance. Sládek se nezměnil. Změnila se doba a hlavně taktika tuzemských pravicových radikálů. Dělnickou stranu zakládali v roce 2003 někdejší Sládkovi spolupracovníci. O pět let později ji opanovali mladí militanti, kteří se dokáží postarat o patřičný rozruch a médiím pak v roli lídra nastrčit usedlého muže středního věku v obleku a s kravatou.

Národní strana Petry Edelmannové postupuje podobně. Jedním předvolebním spotem se pokusila trumfnout ambiciózní konkurenci a zaútočit na nejnižší xenofobní a rasistické pudy populace, zatímco ve druhém vsadila na vlídnou atmosféru vlastenectví a národní hrdosti.

Když na to přijde, tak nikoli dvě, ale klidně stovky tváří a póz nám budou schopni extrémisté nabídnout. Vždyť už se dávno nerekrutují z nevzdělaných potomků z rozvrácených rodin. Dnes se k nim hlásí i talentovaní studenti právnických či filozofických fakult. Již v roce 2007 věštila zpráva ministerstva vnitra krajní pravici „větší radikalizaci, profesionalizaci a vstup do veřejného prostoru“. Tak se též stalo. Do parlamentních lavic extrémisté zatím neusednou. Zajímavá ale pro ně může být už i třicetikoruna za jeden voličský hlas.

Osvědčené partaje se do Národní či Dělnické strany kdykoli s vervou opřou. Leč ve svých kampaních se léčbě viru rasismu a xenofobie vyhýbají. V horším případě se „čunkovsky“ vozí na vlně povrchního veřejného mínění, které jakoby nic umí vstřebat i čerstvou valašskomeziříckou kauzu dvou prvních školních tříd, jedné pro Romy a druhé pro bílé.

Zní to minimalisticky, avšak po demokratech pro začátek chtějme alespoň ostražitost – jak při výběru partnerů, tak nejbližších spolupracovníků.

Ještě před čtyřmi lety přijal Petru Edelmannovou Mirek Topolánek a rozprávěl s ní o integraci pravicových stran. Díky bohu, že k ní nedošlo!

Jinou varovnou zvěst přinesly Lidové noviny. Kdosi z blízkého Topolánkova okolí jim měl okomentoval aktuální úvahy o nástupu Vladimíra Mlynáře do čela Úřadu vlády slovy: „To je taková žido-bolševicko-unionistická skupina.“ Taková nehoráznost se člověku nechce ani věřit. Lžou tedy Lidové noviny (a proč by měly?), anebo Topolánek, který onu větu popírá?

Upřímná a chvályhodná snaha ministra Kocába tak nakonec může narazit na nejbanálnější hráz: politické podrazy, špinavé kampaně a nelítostnou předvolební vřavu, v níž je jakýkoli klacek na konkurenta dobrý.

Autor pracuje v Masarykově demokratické akademii