25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Hra s ohněm pokračuje

16.12.2021

Odmítavé stanovisko prezidenta republiky k navrženému ministrovi zahraničí bylo předsedou budoucí vlády, rodnou stranou navrženého i medii prezentováno jako prezidentův stařecký rozmar, zlovůle či vyjádření nepřátelství. 

To je manipulace hrubého kalibru! Rozmar by to byl, kdyby si prezident přál, aby byl navržený ministr zrzavý nebo plešatý, a nevhodné by bylo, kdyby navrhl protikandidáta. Pokud však považoval osobní předpoklady osoby navržené na ministra zahraničí za nedostatečné, a u ostatních navržených nikoliv (přestože výhrady k odborným předpokladům některých dalších navržených ministrů by byly rovněž důvodné) a smířil se i s vyšším počtem ministrů oproti stávajícímu stavu, dal tím předsedovi vlády jen najevo, ať na českém dvorečku nechá ministrovat, koho chce, ale že jednat se sousedy „přes plot“ by měl někdo, koho už sousedé trochu znají a domácí alespoň tuší, jakým způsobem a tónem bude se sousedy jednat. Z toho je zřejmé, že ze strany prezidenta kompromis proběhl, a k případnému dalšímu kompromisu byl na řadě předseda vlády. Nikoliv naopak!

V osobnostním profilu předsedy vlády však poté zvítězil nad profesorem politologie předseda politické strany, pro nějž by kompromis znamenal prohru, kterou by mu členské základny koaličních stran neodpustily, a proto nahradil principy demokracie vyhlášením nesmiřitelného boje kdo s koho. K metodám boje patřil i záměr přesunout politické vyjednávání na soudní moc (justici, judikaturu) podáním kompetenční žaloby na prezidenta republiky. Cílem se zdá být dosažení dominantní úlohy předsedy vlády a přesun od nepřímé demokracie k systému osvícenského absolutismu vyvolené koalice, ve kterém o míře osvícenosti bude rozhodovat ona koalice.

K podání žaloby k Ústavnímu soudu nedošlo asi jen proto, že prezident přijal další kompromis a návrh předsedy vlády na složení vlády akceptoval, i když na svých výhradách vůči nominantovi na ministra zahraničí trvá. Proč tak učinil, je teď předmětem neutuchajících spekulací. Logickým důvodem by mohlo být, že vítězná koalice již dlouhou dobu ví, co se dělá špatně, a snad má vypracovaný systém, jak to rychle napravit. Nebylo by proto státnické brzdit nástup její vlády.

Hra s ohněm ale pokračuje a nabývá na gradaci. Mezi hlídacími psy demokracie bylo záměrně vyšlechtěno bojové plemeno, které - místo poslání medií nestranně a objektivně informovat veřejnost - přijalo obrazně řečeno odpornou roli „válečného štváče“ a v politické aréně provokuje plebejské publikum[1] k lačnění po krvavé podívané a k obracení palců dolů.

Část medií nekomentuje názorové rozdíly prezidenta republiky a předsedy vlády jako jednání dvou ústavních činitelů, ale jako boxerský zápas (titulky: Fiala vyhrál první kolo, Fiala vyhrál bitvu), což je doslova obludné. Běžná, ale podlá, je i manipulativní transformace vyjádření osobností veřejného života k této konfrontaci. Čítankovým příkladem může být vyjádření Václava Klause, který se, formulováno medii, „postavil na stranu Miloše Zemana“. To není seriozní komentování výroku, ale zjevná snaha o hrocení stávající polarizace.

Podněcování nenávisti proti prezidentovi a jeho skryté i zjevné urážení je strašidelnou analogií úpadkového období Římské říše, kdy císaři za jídlo a hry získávali přízeň prostého lidu, kterou pak zneužívali k osobním cílům. Podstatu taktiky tehdejších římských císařů formuloval římský satirik Decimus Iunius Iuvenalis, česky označovaný jako Juventál či Juventálius (narozený kolem roku 50 n. l.), latinským úslovím „panem et circenses“ – chléb a hry.

Sliby a vize z počátku 90. let se nenaplňují, a proto se musí najít dostatečně mediálně zajímavý problém, který od tohoto faktu voliče odvede. Škoda, že křesťané v budoucí vládě a poslanci vládnoucích stran zapomněli na přísloví qui ventum seminat, turbinem metetkdo seje vítr, sklízí bouři“. Tomuto přísloví jsou v češtině podobná ještě přísloví „kdo za pluhem kleje, zlé semeno seje“, „s čím kdo zachází, tím také schází“, „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ a „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Není náhoda, že obdobná přísloví mají i další národy, např. Arabové: „Kdo sází trny, nesklidí růže.“

Je to dáno tím, že všechna podobná národní přísloví jsou odvozena ze stejného zdroje, kterým je sedmý verš osmé kapitoly Knihy proroka Ozeáše z poloviny 8. století př. n. l. znějící: „Zaseli vítr, sklidí bouři. Nevyroste jim ani stéblo, co vzklíčí, nevydá žádnou mouku; kdyby snad i něco vydalo, pohltí to cizáci.“

Sebevědomí a sebestřednost vítězné koalice (resp. dvou spojených koalic zvaných novináři jako superkoalice či pětikolka) se mohou zdát důvodné, když ve volbách, ve kterých se o hlasy voličů ucházely dvě koalice a 20 politických stran, získala pětikolka 2 333 681 hlasů. Nekritickou radost z toho by jí však měla poněkud kazit skutečnost, že „všichni ostatní nevítězové“ (včetně stran, které nedosáhly na 5% limit) dostali 3 078 203 hlasů. Vítězství koalice ve volbách 2021 tedy není „drtivým a přesvědčivým vítězstvím jejích idejí“, ale upachtěným a upoceným vítězstvím „ze zákona“, resp. podle regulí přijatých na základě rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení části volebního zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, dle Nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17 ze dne 2. února 2021.

Pózování koalice s „vyboulenými svaly“ proto patří více do politické kulturistiky, než by bylo demonstrováním reálné síly. Nebezpečí předvádění svalů je v tom, že kulturisté někdy používají i nevhodné prostředky k tomu, aby byla jejich muskulatura na pohled působivější. Egocentrická a narcistní koalice si ve snaze presentovat každého svého politika jako duchaplného dramatického umělce dlouho libuje v rádoby šokujících a úderných sděleních ve smyslu „co všechno a jak moc je teď špatně“ (samozřejmě, že úplně všechno a zcela), že se jí občas povede i taková perla, „že povinné očkování je něco jako znásilnění“. Což je typická ukázka sdělení, které nešokuje úderností, ale uhozeností.

vysl

Zdroj: Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2021 – Wikipedie (wikipedia.org)

[1] Pozor! Tento výraz je použit v pravém smyslu slova plebejec, jako obyčejný, ničím nevýznamný člověk.