POLITIKA: Hovorka jde příkladem
Už podruhé v tomto volebním období na sebe strhl pozornost lidovecký poslanec Ludvík Hovorka. Poprvé se tak stalo, když coby muž loajální stranickému předsedovi spojil své výhrady k Topolánkovu reformnímu balíčku s vládním osudem Jiřího Čunka. Jedni jej obvinili z vydírání, druzí se divili, proč mušketýrsky tasí kord zrovna za člověka tak podivného jako je Čunek.
Nyní se poslanec Hovorka vyprofiloval jako svědomitý kritik Julínkovy reformy zdravotnictví. Plošné placení poplatků u lékaře bez výjimek mu vadilo už při loňském schvalování zdravotní legislativy. Letos přidal odpor k privatizaci zdravotních pojišťoven a k přeměně fakultních nemocnic na akciové společnosti. Sociální demokracii – poté, co veřejně odůvodnil svůj postoj - pomohl se zákonem, který má převést brněnskou úrazovou nemocnici na město. Je ho slyšet ve Sněmovně i ve sdělovacích prostředcích.
Pětačtyřicetiletý stavební inženýr Ludvík Hovorka sice není typ, který by běžně přitahoval nebo dokonce vyžadoval pozornost televizních kamer, přesto není v politice žádným nováčkem. Na sklonku roku 1989 stál u zrodu Občanského fóra a o pár měsíců později též místní organizace KDU-ČSL v Šumicích na Slovácku. Tam pak byl dvanáct let starostou. Následně přesedlal do krajského zastupitelstva a od roku 2002 je poslancem českého parlamentu.
V Poslanecké sněmovně se soustavně věnuje tématům hospodářským, daňovým, rozpočtovým a v neposlední řadě rovněž zdravotnickým. Patří k těm, co se nebojí přihlásit do parlamentní rozpravy a klidně si troufne veřejně interpelovat i koaličního ministra. Být házen do jednoho pytle s takzvanými sociálnědemokratickými přeběhlíky Pohankou, Melčákem a Snítilým si nezaslouží. Jednak není mlčenlivý jako oni, jednak přednostně stojí o vnitřní debatu uvnitř KDU-ČSL a celé koalice. Nepřekvapuje v hodině dvanácté. Chová se předvídatelně a transparentně.
Ludvík Hovorka tvrdí, že do veřejného života a do celé společnosti je nutno vrátit úctu k pravdě, k životu a lidem. Je prý třeba změnit přístup k tvorbě zákonů, neboť mnohé z nich v současné době slouží spíše zájmům vlivných firem a skupin, než státu, obcím a především občanům samotným. Působí jako bojovník s větrnými mlýny. Tím spíš lze chápat vrásky, které premiéru Topolánkovi přidělává. A to až tak, že ministerský předseda hovoří o možném konci koalice, pokud se Hovorka nezklidní.
Po tisící a prvé se stáváme svědky sporu, zda mají poslanci táhnout stůj co stůj za jeden provaz se svými partajemi, anebo jednat podle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí. Jedním extrémem by bylo dvě stě tvrdohlavých zákonodárců hlasujících pouze za sebe, druhým pak jednolité stranické proudy. To by pak už opravdu mohli ve Sněmovně sedět jenom straničtí šéfové. Poslanci by měli zohledňovat tři vodítka: svoji suverenitu danou ústavou, stranický program, s nímž se ucházeli o hlasy voličů, a strategii subjektu, za který kandidovali. První činí z České republiky demokratický právní stát, podlé druhého mohou občané hodnotit, jak politici plní předvolební sliby, a třetí, významem nejslabší, napomáhá utváření personální a obsahové jednoty uvnitř politických stran.
Hovorkovou výhodou je, že se pečlivě drží programových principů KDU-ČSL, a to i tam, kde od nich tradičně pružné lidovecké vedení odhlíží. Z tohoto úhlu pohledu je Ludvík Hovorka skutečně slabým místem pravicové koalice. Jásot levicové opozice by však nebyl na místě. Vsadil bych se, že stejně zarputile by se třeba v jiných tématech Hovorka choval i v případné koalici se sociálními demokraty.
Evidentně cítí pevné zázemí v rodném regionu, mezi svými nejbližšími i těmi, co ho znají a podporují coby politika. Když jistý komentátor dostal otázku, zda se v Hovorkovi neskrývá možný příští lidovecký lídr, rozesmál se. Vždyť to přece není ranař, neoplývá siláckými bonmoty a nestojí za ním žádná vlivná lobby! Nezapomínejme však, že pár takových – a velmi zajímavých - politických vůdců už zdejší politické strany zažily. Nejdále to dotáhl sociální demokrat Vladimír Špidla, kterému jako by někdy Hovorka svými způsoby z oka vypadl.
Není tedy problém v tom, že by někdo v torně maršálskou hůl nosil a někdo ne. Záleží na poptávce voličů, pozorovatelů a zejména členů politických stran. Upřednostňovat lze různé kvalifikační aspekty a různé politické styly. Éra frajerských Topolánků, razantních Paroubků či populistických Čunků může být klidně jednou nahrazena érou neokázalých Hovorků.
Sám se v posledním období stále častěji přichytávám při úvaze, že by úrovni Sněmovny, to znamená volených zástupců, ale i jimi plozených zákonů, prospělo, kdybychom do ní volili většinově, a sice osobnosti, o nichž alespoň něco málo víme. Ludvík Hovorka však ukazuje, že vyrůst je možné i ve stávajících podmínkách. Přejme mu, aby se rychle neopotřeboval a aby třeba posloužil jako inspirace i dalším kolegům napříč politickým spektrem.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
