„...potěšila mě paní Clintonová, že se nevytratila zadním vchodem, panu Trumpovi zatelefonovala, uznala jeho vítězství... politická kultivovanost USA tedy žije dál,“ to nejsou slova nějakého odpůrce Miloše Zemana, ale Michala Horáčka, textaře a zakladatele sázkové kanceláře Fortuna, který před zahájením své prezidentské kampaně sliboval, že se nebude vůči prezidentovi vymezovat. Zdá se, že se při prvním důležitém vyjádření k světové politice ale nedokázal ovládnout a o prezidenta se otřel. A přesně v tom může být jeho problém.

Zkušení komentátoři mu vyčítají chybějící silný politický příběh, a proto prý nevíme, proč ho volit, či jeho krok považují za samoúčelný pokus.

První argument lze ale vyvrátit. Michal Horáček se v politice silně angažoval na sklonku minulého režimu, kdy spolu s Michalem Kocábem založili iniciativu Most. Byli to právě oni, kteří otevřeli v listopadu 1989 cestu k dialogu s tehdejší mocí. V jejich prohlášení stálo: „MOST je iniciativa, která si vytkla za cíl dosáhnout nové úrovně politické kultury. Usilujeme o vytvoření prostoru a mechanismu rozprav mezi zastánci nejsilnějších myšlenkových proudů.“

Horáček s Kocábem dokázali prolomit klišé, s kterými se tehdejší Fojtíkův tisk snažil marginalizovat protesty ze 17. listopadu, když tvrdil, že opozici „nejde o dialog, ani o přestavbu a demokratizaci, ale o destabilizaci, narušení a rozvrat společenského života.“ Podobnou myšlenkovou konstrukcí se někteří současní politici snažili letos interpretovat protestní manifestaci k 28. říjnu na Staroměstském náměstí, které se zúčastnilo 15 000 lidí: hovořili o tom, že „pražská kavárna“ se pokouší destabilizovat společnost a vyvolat český Majdan. Možná, že právě tato paralela byla poslední kapkou, která Horáčka přiměla k tomu, aby zahájil jako první prezidentskou kampaň.

Jenže každá paralela kulhá a tady může na Horáčka číhat největší nebezpečí. Tehdy se za jejich iniciativu postavily přední osobnosti české kultury, které měly u lidí velký kredit. Hlavním mluvčím opozice se stal právě z vězení propuštěný ráčkující Václav Havel, který sice chodil ve svetru a kožené bundě, nemluvil moc plynule, často klopil oči a zpocené ruce se otíral do kalhot, ale měl přesvědčivou vizi.

Michal Horáček je v porovnání s ním dokonale vystajlovaný fešák a umělci v naší současné společnosti již dávno ztratili svůj kredit: v očích veřejnosti jsou většinou jen obchodníky ze showbyznysu. Pokud Horáčkovi jeho ego zabrání obklopit se lidmi, kteří by byli schopni mu kvalifikovaně oponovat a korigovat jeho kroky i výroky, bude v pasti: Největším nebezpečím pro Horáčka se tak stane sám Horáček, který otíráním se o Zemana by jen nahrával jeho příznivcům. Pak by měl pravdu komentátor, jenž napsal, že jde o samoúčelný pokus milionáře, který potřebuje být stále na nasvíceném jevišti.

(Psáno pro ČRo Plus)