Ubránit parlamentarismus je možné jedině rozpuštěním sněmovny a novými volbami

V centru Prahy se v neděli odpoledne objevilo divoké prase. Z ostrova Štvanice přeplavalo řeku směrem k hotelu Hilton. Uněj pak rozbilo skleněnou výplň a běželo dál směrem na Těšnov. Přivolaní strážníci a policisté ho pronásledovali přes tři pražské obvody, zní agenturní zpráva z 15. července. S hlasováním o rozpuštění Poslanecké sněmovny nemá bezprostředně nic společného, lze ji však nahlížet jako určitou alegorii toho, jak počínání Miloše Zemana vnímá jistá část veřejnosti, zejména ta, která ho nevolila.

Jde ale o obraz nepřesný a přehnaně emotivní, což se dá konstatovat i o řadě výroků o porušování ústavy nebo nastolování prezidentského modelu, s nimiž se v posledních týdnech a dnech roztrhl pytel. A dosti zmatené jsou i strategie, jak "divoké prase" a jeho vládu zastavit. Za naprosto naivní pak nutno označit prvotní naděje, že když bude existovat 101 podpisů, Miloš Zeman jmenuje Miroslavu Němcovou premiérkou. Prostě nejmenuje. Tečka.

Přitom, čistě politicky nahlíženo, by Rusnokova vláda mohla být pro pravici požehnáním, neboť pravice by od jejího panování mohla očekávat podobný efekt, jaký nastal ve volbách 2010 po Fischerově tzv. úřednickém kabinetu. Nepopulární vládnutí Nečasovy koalice by přehlušily čerstvější vzpomínky, zejména pokud by se Rusnok udržel až do řádných voleb – a navíc, sama Rusnokova vláda bude muset vyrukovat i s řadou nepříjemných opatření, poněvadž stav domácí i globální ekonomiky ji k tomu prostě donutí. A "hradní vláda" též může prohloubit rozkol na levici, z něhož by pravice mohla těžit obdobně jako v roce 2010.

Ovšem proti sázce na tuto strategii hovoří minimálně dva argumenty.

Čekání na ještě větší chaos

Za prvé, být rok (nebo i déle) od vlády znamená odstřihnout se od funkcí, od zdrojů, zklamat některé významné sponzory. A za druhé, jelikož policie a státní zastupitelství patrně zdaleka nejsou takové vzory nezávislosti, jak se nyní soudí, řadě politiků ze stran někdejší Nečasovy koalice prostě hrozí "odstíhání", postavené třebas na reálném základě, avšak motivované čistě účelově a politicky.

Výslednicí aktuální změti zájmů i obav je to, co vidíme: vznešené šermování ústavními principy, avšak doprovázené špatně skrývaným strachem opustit pochybnou jistotu parlamentních lavic a stejně tak i nadějí, že pokus s Rusnokem nakonec prostě vyhoří a nastane ještě větší chaos, z nějž (snad) půjde těžit.

Přitom jediným opravdu účinným nástrojem obrany parlamentarismu, jíž se politici ODS a TOP 09 nyní ohánějí, by bylo rozpuštění sněmovny a předčasné volby – byť rozpuštění provedené spíše až v srpnu, nikoliv nyní před hlasováním o důvěře pro Rusnokovu vládu. Nová sněmovna by totiž disponovala silnější legitimitou než prezident, neboť by byla též zvolena přímo, ale čerstvěji.

To by znamenalo první trumf. Druhý by vězel v časování. V podstatě jediný způsob, jak by Miloš Zeman nyní mohl opravdu závažně obejít ústavu, by asi spočíval v natahovaném prodlévání mezi prvním a druhým pokusem a v udržování Rusnokovy vlády v demisi u moci. Po volbách však, s výhledem na čtyřleté volební období, mezi prvním a druhým pokusem příliš prodlévat nelze. A když se ani druhý nezdaří, po třetím pokusu sáhne předseda (předsedkyně) Poslanecké sněmovny se vší pravděpodobností bez prodlevy.

Jinak řečeno, po volbách (řádných i mimořádných) musí prezident ke složení Poslanecké sněmovny přihlížet o něco bedlivěji než v situaci vládní krize v průběhu volebního období. Tehdy může argumentovat i oslabenou legitimitou vlády, která právě padla, a stran, jež ji tvořily, neboť vlády (nejen u nás) padají zpravidla kvůli nějaké aféře. Politické krize v průběhu volebního období ostatně posilovaly i oba nepřímo volené české prezidenty, situace po sněmovních volbách, kdy proti sobě stojí – nyní už přímo zvolený – prezident a čerstvě přímo zvolená sněmovna, logicky neposkytuje hlavě státu takovou legitimizační sílu, jaké se těší nyní.

Což Miloš Zeman dobře ví, a i on se proto předčasných voleb obává. Ale většina parlamentu se jich bojí ještě více. A právě proto je v tuto chvíli Miloš Zeman silnější. Je silnější, neboť má menší strach. Svůj mandát má jistý, nemá vlastně co ztratit, a snáze tak kalkuluje se strachem jiných.

Obhajoba vlastních stranických zájmů

Strach se však rád převléká. Svržená vládní koalice mává spíše jen chimérickou "stojedničkou", jejíž legitimita je opravdu dosti sporná – vždyť v čem se nyní liší důvěryhodnost Karolíny Peake od důvěryhodnosti Kristýny Kočí? Do voleb se ODS ani TOP 09 nechce, jelikož správně tuší fiasko. Pak by ovšemměly upřímně přiznat, že hodlají svaté principy parlamentarismu hájit pouze tehdy, pokud jim z toho bude kynout prospěch. Ostatně to je skoro jediné, co politické strany, zprava i zleva, dovedou: hájit své zájmy (zájmy přátel) pomocí pružných a proměnlivých "principiálních postojů". Současný politický zápas je samozřejmě mocenským bojem a jeho výsledek může na dlouhou dobu přerýsovat sféry moci a vlivu v českém veřejném i ekonomickém prostoru. Vzhledem k jistým okolnostem však, pokud jde o argumentaci, probíhá zástupně v rovině ústavněprávní či politologické. Ke škodě ústavního práva, politologie i politiky samotné. Miloš Zeman jmenováním Jiřího Rusnoka ústavu neporušil – dle ústavy totiž může jmenovat, koho chce, třeba lánského zahradníka. Rusnokova vláda hodlá před sněmovnu předstoupit s žádostí o důvěru. Tu sněmovna udělit nemusí, a pokud bude prezident otálet s druhým pokusem, může se rozpustit a vyvolat tak předčasné volby. Stále až po uši vězíme v parlamentním systému, z hlediska ústavnosti se zatím nestalo nic špatného.

"Divočáka" tedy lze zastavit, ovšem to by představitelé parlamentních stran museli předvést i něco jiného než opatrné (či rovnou vyděšené) kličkování. Zpráva o divočákovi coby alegorie tudíž poněkud kulhá: "divoký kanec" zatím honí parlamentní politiky, nikoliv oni jeho.

Autor je politolog

LN, 17.7.2013