Jako prezidenta rozhodně nepotřebujeme charismatickou osobnost

Po vhodných prezidentských kandidátech je u nás nyní ohromná sháňka. Názory na to, jakými kvalitami by se měl budoucí pán na Hradě vyznačovat, se značně liší, v jednom však panuje dojemná shoda: ať už je takový, nebo makový, měl by to být především charismatik, silná vůdcovská osobnost, doma milovaná a v cizině respektovaná, schopná vést národ navzdory protivenstvím do lepší budoucnosti. Je tato poptávka po charismatickém lídrovi reálnou potřebou, nebo společenským územ, jakousi řečnickou figurou založenou na nepochopení toho, jak charisma funguje?

Jo, heroické časy si žádají opravdové reky. Nezdá se však, že bychom takovou dobu zrovna prožívali. Svět kolem nás se vyznačuje akutním deficitem "projektů budoucnosti", spásných společenských vizí, nových idejí vůbec. Kde nic není, ani čert nebere. A sotva náš domácí charismatik vymyslí něco světoborného, co jiným národům zůstalo utajeno. Jak si počíná charismatický vůdce, když silné názory nejsou po ruce? Kverulační prostor kolem sebe přece musí mít, jakpak jinak osvědčí své charisma? A tak se z něho záhy po zvolení stává vrtošivý dědek, "dovšehorejpal" a "kazišuk". A to že chceme bezpodmínečně mít na Hradě?

Kdo ze současných světových státníků má největší šanci zapsat se do učebnic dějepisu? Nejspíš německá kancléřka Angela Merkelová. Udělala ze své země tahouna a hegemona Evropy, a pokud se Unie rozpadne, nebude to určitě její vina. Ne nadarmo pravidelně obsazuje nejvyšší příčku v žebříčku nejvlivnějších žen světa. Je jediným národním lídrem prvních dekád 21. století, který aspiruje na světovou roli. Avšak vstoupí-li do učebnic dějepisu, čím bude vynikat v řadě skvělých historických postav Juliem Caesarem počínaje a Napoleonem konče? No přece svou nebetyčnou necharismatičností. Němečtí kabaretiéři se po ní rádi vozí, náramně se jim paroduje její hřmotná postava pruské selky, šišlavá mluva a těžkopádná chůze, zvlášť v kontrastu se vždy elegantním vystupováním takových partnerů jako Barack Obama, který spíš tančí, než chodí. Ukazuje se, že potřeba mít v čele státu strhujícího vůdce vyvolávajícího v lidu velké vášně je spíše rozšířený mýtus než skutečnost. Když se pořádně rozhlédneme kolem sebe, snadno zjistíme, že fenomén necharismatických státníků je znamením doby. Muži s úřednickou fyziognomií a klotovými rukávy všude vytlačují úžasné, leč pravidelně selhávající charismatiky. François Hollande poslal do předčasného důchodu věčně zapáleného Sarkozyho, anglický premiér David Cameron nechal Brity rychle zapomenout na miláčka davu Tonyho Blaira. Předseda italské technické vlády Mario Monti asi není schopen vyhrát celonárodní volby, leč počtem reformních zásahů zdaleka předčil nadmíru agilního Berlusconiho.

Nejde přitom jen o Evropu: nikoho dávno nepřekvapuje, že v čele Číny stojí neslaní nemastní úředníčci. Indický hospodářský zázrak se také dostavil až v době necharismatických premiérů a není spojen se jmény posledních slavných vůdců, jako byli Indíra a Rádžív Gándhíové. Není tomu jinak ani v našem bezprostředním okolí. Jméno současného rakouského prezidenta je povědomé jen znalcům a je tak tuctové, že mezi našimi prezidentskými kandidáty je zastoupeno hned dvakrát. Veřejné výstupy Poláka Komorowského a Slováka Gašparoviče nevyvolávají žádné vzrůšo a jména maďarských hlav státu by si byl schopen pamatovat jen legendární hungarolog herec Jiří Wimmer.

Zato existence charismatického lídra je v současných podmínkách takřka jistou zárukou krachujícího nebo aspoň problémového státu. Zářných příkladů je nespočet, od Fidela Castra a Huga Cháveze přes hvězdy afrického a arabského politického nebe až k Vladimiru Putinovi. Musí v tom být nějaká zákonitost – a taky že je. Revoluce a převraty, které umožňují budování státu na zelené louce a vyžadují fortelný kus sociálního inženýrství, v našem prostoru nejsou na obzoru. Správa státu v dnešní době spočívá spíše ve schopnosti působit konciliantně, slaďovat nejrůznější zájmy, a tou se nevyznačují vůdcové zvyklí uchvacovat a vláčet za sebou davy. Takže vy jak chcete, ale já charismatika nehledám. Bohatě mi stačí, když český prezident nebude našemu okolí pro strach a pro srandu.

LN, 27.8.2012