Nehledejme českého viníka Green Dealu, ale spojujme síly k zastavení této ničivé politiky. Každý další rok je ztrátou a vede k prohlubování škod na ekonomikách členských států.

V poslední době, s tím, jak se veřejnost seznamuje s podrobnostmi Green Dealu a jeho ničivými důsledky, se naši vládní a opoziční politici předhánějí ve svalování viny jeden na druhého. „My už jen hasíme požár. Všechny klíčové věci odsouhlasil Andrej Babiš,“ říká premiér Fiala. Babiš kontruje, že to nejhorší přineslo do Zeleného údělu české předsednictví v Radě EU za Fialovy vlády: „Fialovo předsednictví EU Green Deal proměnilo v zelený fanatismus. Úplně se vykašlali na klíčovou podmínku, že Evropa musí být konkurenceschopná.“

Je až úsměvné, jak si všichni přehazují odpovědnost jako horký brambor. Přitom, obě tyto vlády, a dokonce ještě ta Sobotkova, mají na zelené pohromě každá svůj kousek spoluúčasti. Vezměme si to popořadě:

- Za Sobotkovy vlády byla dojednána a Unií i Českem ratifikována Pařížská dohoda (v letech 2015–2017). Právě plněním jejích požadavků je Zelený úděl z významné části odůvodňován.

- Babišova vláda odsouhlasila základní myšlenku Green Dealu, tj. „klimatickou neutralitu“ k roku 2050 (viz závěry Evropské rady z prosince 2019). Odsouhlasila také průběžný cíl snížení emisí k roku 2030, na úrovni nejméně 55 % oproti roku 1990 (viz závěry Evropské rady z prosince 2020). Na jaře 2021 pak hlasovala pro přijetí evropského klimatického zákona – „zákona zákonů“, který základní cíle Zeleného údělu zakotvuje v právním řádu EU.

- Fialova vláda má podíl na přijetí velkého množství pozdějších předpisů EU, které ovšem Česko vesměs nemohlo samo blokovat, protože jde až na drobné výjimky (např. u daňových otázek) o oblasti, kde se v Radě hlasuje kvalifikovanou většinou. Pokud se někde angažovala mnohem více, než bylo třeba, pak za českého předsednictví. Tehdy aktivně pomohla posunout balíček Fit for 55, který zahrnuje tvrdá opatření, která mají vést k dosažení uvedeného průběžného cíle snížení emisí k roku 2030 (tj. oněch nejméně 55 %). Naše předsednictví dotáhlo přibližně polovinu návrhů z tohoto balíčku do fáze politické dohody EP a Rady (reforma EU ETS, emisní normy pro automobily a dodávky, sdílení úsilí, CBAM, Sociální klimatický fond, LULUCF) a další dva návrhy do fáze přijetí vyjednávací pozice Rady (energetická náročnost budov, emise metanu).

Když došlo k dohodě o zákazu prodeje aut s klasickými spalovacími motory od roku 2035, ministr Josef Síkela se nechal slyšet: „Tato dohoda připraví podmínky pro moderní a konkurenceschopný automobilový průmysl v EU. Svět se mění, ale je nutné, abychom stále byli v čele inovací. Věřím, že tento technologický přechod lze využít v náš prospěch.“ Dohodu o reformě trhu s emisemi vicepremiér Marian Jurečka komentoval tak, že tato „představuje vítězství pro klima i pro evropskou politiku v oblasti klimatu. ... Můžeme teď s jistotou říci, že EU díky této ambiciózní legislativě dostála svým slibům a dostala se celosvětově na přední místo v boji proti změně klimatu.“

Když končilo české předsednictví, dočkali jsme se pochvaly od Franse Timmermanse, který prohlásil, že zřídka viděl předsednictví, které bylo úspěšnější, cílevědomější a profesionálnější.

Vidíme tedy, že tato a minulá vláda si nemají ohledně Green Dealu navzájem mnoho co vyčítat.

Zároveň si nemyslím, že by hledání českého hlavního viníka mělo velký smysl. Je zřejmé, že my jako země jsme tahounem této politiky nebyli. Naše reprezentace byly spíše ve vleku událostí a nebyly v postavení, aby se lavině klimatického radikalismu hlavního proudu zemí EU dokázaly vzepřít.

Jestli je na současném přehazování viny za klimatickou politiku něco pozitivního, pak to, že se v tom odráží nálady naší společnosti, jimž se politici snaží přizpůsobovat. Ukazuje se, že Češi Green Deal nechtějí, že toto sousloví dnes má špatný zvuk, budí nevoli, zní málem jako nadávka. Politici to cítí a nechtějí se k němu hlásit. To je dobrý začátek.

Diskusemi, kdo za to může, bychom neměli ztrácet čas a energii. Nyní je důležité společně napříč stranami pracovat na co nejrychlejším prosazení zastavení Green Dealu. Každý další rok je ztrátou a vede k prohlubování škod na ekonomikách členských států.