Předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka přišel s nápadem vyhlásit referendum o navrácení církevního majetku. Tento nápad je ještě horší, než jak na první pohled vypadá. Pokusím se osvětlit, proč.

Aby bylo jasno: Už v první polovině devadesátých let jsem všem církvím navrhoval, aby se tohoto majetku vzdaly. Tušil jsem, že tato kauza církvím nepomůže, ale naopak uškodí. Výsledky ovšem daleko předčily mé tehdejší očekávání. Bohužel.

A dále: Jsem přesvědčen, že každá církev hodná toho jména se bez státních peněz musí obejít. Členové řady "malých" církví jsou zpravidla zvyklí platit desátky a ty na provoz církve zcela postačují. (Komunitu brojitelů proti desátkům chci ujistit, že netvrdím, že placení desátků je Biblí předepsaná povinnost. Tvrdím ale, že je to zařízení nadmíru moudré a pokud se členové církve na placení desátků dohodnou, aniž by z něj dělali povinnost, učiní dobře.)

Tím ale nechci říci, že by stát ukradený majetek neměl vracet.

Bohuslav Sobotka stejně jako my ostatní dobře ví, jak by takové referendum dopadlo. Církve by zajisté ostrouhaly, což je zřejmě i jeho cílem. Zrůdnost jeho návrhu nespočívá v tom, že by připravil církve o to, co jim právem náleží. Zrůdnost (nezlobte se, že používám silné slovo – nedělám to často) toho návrhu je v tom, že by se mělo hlasovat o něčem, co z principu předmětem hlasování nemůže být, tedy o spravedlnosti. Jsou věci, o kterých hlasovat nelze.

Pokud by takové referendum bylo skutečně vyhlášeno, byl by to precendens. Kdosi již v Lidových novinách Bohuslavu Sobotkovi navrhl, že by se mohlo udělat také referendum o sociálních dávkách. Někdo by možná dodal, že by se mělo zvlášť hlasovat o sociálních dávkách pro "nepřizpůsobivé" a zvlášť o dávkách pro ty ostatní. A pak už by lidé mohli zcela zvednout stavidla představivosti. Referendum o trestu smrti, obecní hlasování o výši trestu pro místní recidivisty, referendum o zrušení zlatých padáků významným bankéřům… mnozí čtenáři jistě budou mít více představivosti než já.

Stručně řečeno, Sobotkovo referendum by bylo referendem o tom, zda se má dostat spravedlnosti relativně neoblíbené skupině obyvatelstva.

Jak se mohl tento nápad vůbec objevit?

Domnívám se, že ze dvojího důvodu. Prvním z nich je nedůvěra k naší justici, pojící se s útoky na "soudcokracii". Tyto útoky jsou vedeny především na Ústavní soud, který ovšem dle mého názoru z celé naší justice funguje relativně nejlépe. Útok vedou především politici, ač jsou to zejména politici, kteří se na Ústavní soud obracejí s žádostmi o rozhodnutí ve věcech, v nichž se jim zpravidla nepodařilo politicky prosadit vlastní stanovisko.

Ovšem za nedůvěrou k justici a útoky na Ústavní soud je ještě cosi hlubšího: Krize práva, které ztratilo své metafyzické zakotvení. Tam, kde ztratíme víru, že zdroj spravedlnosti je vůči nám transcendentní, nás může napadnout, že by se o spravedlnosti mohlo hlasovat.

Druhým důvodem, který Sobotkovi umožnil vyslovit jeho návrh, je krize chápání demokracie. Demokracie totiž může správně fungovat jen tehdy, je-li si vědoma svých předpokladů a svých mezí. Předpokladem demokracie je rozdělení moci na legislativní, výkonnou a soudní – i proto jsou útoky na soudy tak nebezpečné. Dalším předpokladem je právě vědomí, že jsou věci, o nichž hlasovat nelze. Nelze hlasovat o tom, zda krádež je krádež. A nelze si odhlasovat, že kradené věci se mají vracet pouze za podmínky, že zloději se právě vede hospodářsky dobře. A nelze si ani odhlasovat, že zloděj nemusí věc vracet poškozenému, pokud se prokáže, že poškozený je svým sousedům nesympatický.

Kdyby se nyní konaly volby, sociální demokracie by je patrně vyhrála. Proto mě docela děsí, že se mezi ostatními sociálnědemokratickými politiky nenašel někdo, kdo by naprosto jasně a hlasitě Sobotkovi – a nám všem – řekl: "Takto tedy rozhodně ne!"

29. října 2011