Kompromis mezi ohněm a vodou neexistuje. Kam však s přírodními živly na člověčenské pinožení! My se můžeme stokrát napadat, hašteřit, mydlit. Každý masopustní rej ale jednou pomine a lidé musí dokázat spolu žít, byť se právě nemilují.

Jiří Paroubek v neděli navrhl uzavřít historický kompromis mezi ČSSD a ODS. Ten může vypadat různě. Může kráčet ve stopách smíru mezi komunisty a křesťanskými demokraty v Itálii 70. let, který byl impulsem k utišení pouličního křiku a příklonu ke standardní politické debatě. K určitému kompromisu se toutéž dobou v totalitním Československu ubíral dialog v rámci disentu – mezi opozičními socialisty (marxisty, stoupenci komunistických ideálů) a křesťany. Prolínání obou sociálně empatických proudů napomohlo konečnému pádu normalizačního režimu a položení základů polistopadové kooperace demokratických směrů.

Lze si však představit i méně vábné formy historického kompromisu. Jejich předobrazem může být opoziční smlouva, jež v roce 1998 vedla k parcelaci země, při níž ČSSD zaplatila za čtyři léta vládnutí zákulisním překopáním svého programu a dopuštěním rozvratu institucí, jakými jsou VZP nebo konsolidační agentura, vyslanci pseudoopoziční ODS.

O víkendu jsem se na Moravě setkal tváří v tvář s řadou voličů ČSSD vyděšených možností velké koalice či opoziční smlouvy. Nekladli hloupé otázky. Jak se mohou sociální demokraté spolčovat s těmi, které označovali za asociály, modré diktátory, ne-li satanáše? Proč mají být bráni na milost politici rozdmýchávajícími páchnoucí aféry podobné té Kubiceho? Kam povede vyjednávání s nositeli temného programu „ODS minus“?

Agresivní kampaň zkrátka vytvořila mezi stěžejními politickými hnutími příkop natolik hluboký, že o jeho přemostění veřejnost ani nestojí. Pakliže by přesto byla ochotna dát někomu šanci, byli by to maximálně nadstraničtí odborníci, o nichž lídr sociální demokracie mluvil těsně po volbách. Cokoli jiného, ústícího ve spolupráci ODS a ČSSD, by mohlo být považováno za podvod na voličích. Přesně tak, jak na jaře v Právu zmínili Jiří Paroubek s Milošem Zemanem.

Končící premiér se v dějepise vyzná. Ví, kam spěje směňování idejí za koryta. Proto u něj můžeme předpokládat upřednostňování programového smíření pravice a levice, alespoň na úrovni nejnižšího společného jmenovatele. Tajemné dveře, které Paroubek otevřel, mají nejspíš za úkol vyvětrat dosud panující dusno. Koneckonců na tom, že týden má sedm dní, se musí shodnout i skinhead s anarchistou.

Výzva k definování civilizačních hodnot vzývaných ČSSD i ODS se může dotknout prorodinné politiky stejně jako boje s korupcí. Jiří Paroubek popsal i další témata z hospodářské a sociální oblasti. Reakce Mirka Topolánka nicméně příliš vstřícně nepůsobila. Sociální demokracie si aspoň může přičíst kladné body za snahu. Trochu to připomíná chlapsky podanou Paroubkovu ruku, kterou v jedné z televizních besed Topolánek odmítl.

Každý historický kompromis je opředen nadějí. Na utichnutí zbraní, na racionální rozhovor, na poklidný život bez strašení politickými oponenty. Pokud by ale byl se sladkými cukrbliky přijat krátce po nejdrsnějších volbách v moderní české historii, mnohé by právem znejistěl. K době, v níž žijeme, by pasovalo leda řešení po vzoru kompromisu světla s tmou. Říká se mu šero a trvá sotva pár hodin.

Právo 21.6.2006