POLITIKA: Gruzínská válka v Česku
Česká levice, bez ohledu na to zda socialistická či komunistická, už znovu jako hlavního viníka současné mezinárodní situace označuje USA. Zatímco v případě komunistů jde o zcela zásadní ideologickou doktrínu, kterou do komunistického hnutí zasel už Stalin a jeho následovníci, v případě českých socialistů jde o sklízení tam, kde komunisté před mnoha a mnoha lety zaseli. Česko jako členský stát NATO je přitom vázáno spojeneckou smlouvou se svými partnery v NATO včetně USA. Pokud tedy čeští socialisté neustále systematicky podkopávají naše spojenectví s USA, nabízí se otázka, proč to dělají. Jaké alternativy naši socialisté nabízejí? Pokud si čeští socialisté pozvou do Prahy v den podpisu česko-americké smlouvy o umístění radaru ruského generála, který jim podá „ty správné informace“ o americkém radaru, nelze to hodnotit jinak než jako další pokus českých socialistů revidovat naše vojensko-politické závazky vůči spojencům v NATO. Přitom je zcela evidentní, že socialisté, kteří ve svých zemích vládnou (jako například ve Velké Británii) nemají s americkou politikou žádný zásadní problém. Zaorálek ale toto zcela jistě ví. Možná by v první etapě stačilo, kdyby si pan Zaorálek rozšířil svůj politický obzor tím, že se od svých britských přátel poučí, co že je to vlastně spojenecký svazek.
Je zcela nesporným faktem, že náš západní systém demokracie a svobody jednotlivce není v řadě zemí akceptován. Problém není tento fakt samotný, ale skutečnost, že se náš koncept svobody jednotlivce a pluralitní demokracie střetává s jinými představami, a to je předmětem sporu. Naše svoboda a demokracie je zaručena tím, že jsme vytvořili obranné mechanismy založené na jasně definované vojenské síle, které odstrašují případného agresora. Tato rovnováha strachu fungovala v dobách studené války mezi SSSR a USA a nepřestala fungovat pádem sovětského bloku. Zcela jistě chápeme, že i největší stát světa Rusko má své strategické cíle a zájmy. Při rozpadu sovětského bloku ztratilo Rusko celou střední a východní Evropu. Rusko bylo hlavním poraženým na konci studené války. V dobách největší deprese a chaosu v Rusku nebyla proti Rusku použita cizími státy vojenská síla s cílem ještě více Rusko oslabit. To je mimo jiné dokladem toho, že žádné takové plány Západ neměl.
Dnešní Rusko se chce opět prosadit jako velmoc, kterou je třeba respektovat. Pokud ale bude chtít toto postavení získat akcemi, které mají za cíl místo respektu a uznání vzbudit pocity strachu a bezpráví, vydává se tou nejhorší možnou cestou. To nejsou hodnoty našeho západního světa. Současně platí, že pokud může této ruské politice v současnosti někdo čelit, je tím NATO. Vést akademické debaty na téma použití síly NATO je luxusem, který si nemůžeme dovolit. Naše vojenská přítomnost v Afghánistánu či Iráku je ve svém důsledku výhodná i pro velmocenské zájmy Ruska, protože v blízkosti jeho hranic NATO eliminuje hrozby, které jsou namířeny ve svých důsledcích i proti Rusku a jeho způsobu nazírání na světovou politiku.
Gruzínská válka tak odkryla nahou pravdu o tom, že se ani na počátku nového století nezměnila podstata politiky a války jako pokračování politiky jinými prostředky. Rusku se jeví, že svou vojenskou akcí v Gruzii může více získat než ztratit. Proto se do konfliktu s Gruzií tak rychle zapojilo. Byl přitom napaden stát, který zcela jistě není žádným ideálem demokracie, ale který se uchází o naši pomoc a spolupráci. Máme proto vůči němu jisté závazky. Pokud bychom nechali ruskou akci v Gruzii projít jako jakousi neškodnou epizodu na vzdáleném teritoriu a nepostavili se Rusku celou svou obrannou silou, Západ by mohl po jisté době zjistit, že okolí Ruska je opět zabydleno jeho vazaly a satelity. To zcela jistě není v našem zájmu.
