Eurovolby máme konečně z krku. Volební účast trhá rekordy, ovšem zezdola. Tak masový nezájem o možnost spolurozhodovat prostřednictvím volební urny tu ještě nebyl. Důvod je nasnadě: o žádnou možnost spolurozhodovat tu nešlo. Maximálně tak o zdání, příslib či iluzi této možnosti. To bylo pravé téma těchto voleb.

Nejlépe ho vyjádřil bývalý president Václav Klaus: jsou nepotřebné. Neřekl zbytečné, protože zas tak úplně zbytečné nejsou. Ukázaly totiž, jak se veřejnost na chiméru eurounijní demokracie skutečně dívá: bez důvěry, s nezájmem, s rezistentní ignorancí.

Asi jako na volby jednotné kandidátky Národní fronty před rokem 1989. Tehdy ovšem byly volby povinné, dnes nejsou, i když by po tom mnozí, zejména sami eurokandidáti, toužili, aby si vytvořili – opět jen zdání – opravdového mandátu.

Zajímavé na těchto volbách bylo to, jak eurooptimisté nedokázali, a snad se o to ani nepokusili, vysvětlit voličům smysl a důvod voleb jakož i celé Unie. Zmohli se na nicneříkající floskule typu "chceme hrát v Unii první ligu" či "chceme, aby našim dětem bylo v Evropě lépe". Jak toho chtějí docílit, se nedozvíme.

Jen se tu a tam během předvolebních diskusí ukáže, že mnozí kandidáti pořádně ani neznají mechanismy, struktury a kompetence eurounijní byrokracie. Vlastně ani moc nevědí, kam že to kandidují. Nevědí, že nic z toho, co dnes slibují, z europarlamentních lavic neovlivní. Dokonce ani nebudou mít možnost cokoli ovlivnit, protože Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu.

Kandidáti, kteří toto zamlčují, jsou buďto hloupí, neznají fakta, a tedy tam nemají co dělat, nebo záměrně lžou, aby se dostali k eurolizu, a tedy tam tuplem nemají co dělat. On tam ale skoro nikdo nemá co dělat. Jen jezdit mezi Bruselem a Štrasburkem, brát neuvěřitelné sumy a ukazovat se v médiích. Neboť to je jediný reálný výsledek eurovoleb. Naši voliči ukázali, že jsou mnohem dospělejší a věci znalejší než oni kandidáti, neboť se k urnám hromadně nedostavili, majíce zřejmě spolu s Klausem tyto volby za nepotřebné.

Tyto volby stály přes půl miliardy. Zkusil už někdo spočítat, kolik nových míst v mateřských školkách, domovech seniorů či hospicech by za ty peníze mohlo vzniknout? Umíme si představit, jaký pokrok by s takovou sumou mohla učinit jedna biochemická laboratoř vyvíjející lék na HIV či rakovinu?

Nebo – chcete-li – kolik kilometrů dálnic by se dalo postavit, aby nám kamiony nečoudily v našich obcích a nezatěžovaly už tak zkoušené životní prostředí? Proč takové otázky nepokládá Václav Moravec ve své one man show za naše peníze?

Eurovolby máme z krku, plejáda vítězů odsviští do Bruselu. Jen není jisté, zda tuší, že jejich vítězství je vítězstvím Pyrrhovým. A zda je to vůbec zajímá.