Stát má podle Adama Smithe jen tři hlavní úkoly: bránit zemi před vnějším napadením, zajistit bezpečí uvnitř země a vynucovat dodržování smluv. V duchu této zásady navrhl Milton Friedman v roce 1999 ideální vládu, ve které by ponechal pouze šest ministerstev: ministerstvo obrany, spravedlnosti, financí, zahraničních věcí a se značně omezenými pravomocemi i ministerstvo vnitra
a zdravotnictví (včetně části sociálních věcí). Všechna ostatní ministerstva podle Friedmana vykonávají správu, která státu nepřísluší, a jsou proto zbytečná.

Friedmanova krásně utopická vize byla samozřejmě již tehdy jen teoretickým cvičením v liberálním ekonomickém myšlení. Pokud bychom však jeho teorii aplikovali na současnou českou vládu a bez rozpaků zrušili ministerstvo průmyslu a obchodu, dopravy, zemědělství, školství (o mládeži a tělovýchově nemluvě), „evropské“ ministerstvo místního rozvoje, aktivistické zelené ministerstvo životního prostředí a zcela zbytečné ministerstvo kultury, výdaje státního rozpočtu by poklesly o čtvrtinu. Úspora by představovala 316 miliard korun, tedy téměř 20 % našeho veřejného dluhu.

Oproti jiným evropským státům je však naše vláda, i se svým ministrem bez portfeje, stále relativně štíhlá a střízlivá. Z šestnácti italských ministrů například jeden zodpovídá za zjednodušení veřejné správy. Německá vláda podlehla módní vlně ministerstev pro ekonomickou spolupráci a rozvoj či pro rodinu, seniory, ženy a mladé (pod toto ministerstvo tedy patrně nespadají pouze svobodní heterosexuální muži středního věku, neboť jinak pokrývá celou německou populaci). Polský kabinet tvoří dvacet čtyři ministrů včetně ministra pro digitalizaci či ministra pro sport a turismus. Norsko má své ministerstvo dětí, rovnosti a sociální inkluze, které je u nás díky nevyžádaným službám Barnevernetu dobře známé.

Evropský socialismus malou efektivní vládu podle Smithových zásad nepodporuje. Vynucuje si naopak vládu silnou, která zasahuje chapadly jednotlivých ministerstev do soukromí svých občanů. V České republice jako v zemi s poměrným volebním systémem plní jednotlivá ministerstva navíc i nenahraditelnou strategickou funkci v povolebních vyjednáváních o vládních koalicích. Čím více ministerstev vláda má, tím snáze se řeší rovnováha hlasů mezi koaličními partnery. Snad i proto se v současnosti objevují pokusy o zřízení dvou nových ministerstev – Ministerstva pro výzkum a vývoj a Ministerstva sportu.

Ministerstvo sportu, jehož existence je stejně absurdní a stejně obtížně ospravedlnitelná jako existence ministerstva kultury, zůstane nejspíše i nadále jen předmětem politických diskusí. Je naštěstí jen málo pravděpodobné, že by se Česká republika připojila k Íránu, Kolumbii, Brazílii, Jižní Koreji, Francii, Indii či Malajsii, v jejichž vládních kabinetech již ministři sportu sedí. Ostatně – samotná existence ministerstva sportu sportovní úspěchy zemi nezaručuje. Česká republika skončila v letošních letních olympijských hrách jako 22. v přepočtu medailí na počet obyvatel, což odpovídá jedné olympijské medaili na milion obyvatel. Ve zmíněných státech s ministerstvem sportu přitom připadala jedna medaile průměrně na patnáct milionů obyvatel. Dokonce i nejúspěšnější Francie byla podle tohoto měřítka v žebříčku států až třicátá, tedy daleko za námi.

Výhodou návrhu na zřízení ministerstva sportu je jeho absurdnost, díky které je bere jen málokdo vážně. Zřízení Ministerstva pro výzkum a vývoj však představuje hrozbu reálnější. Vláda na svém zasedání 24. srpna schválila věcný záměr zákona o podpoře výzkumu, vývoje a inovací. Tento zákon počítá se zřízením nového ministerstva, jehož úkolem má mimo jiné být „centrálně řízené, koordinované, a tím i lépe kontrolované financování výzkumu, vývoje a inovací“. Podle vicepremiéra Bělobrádka má toto ministerstvo také „určovat priority ve výzkumu a vývoji“. Stěží si lze představit naivnější a nebezpečnější cíl. O řízení a plánování vědy se pokoušela v historii nejedna země, vždy však s tragickými výsledky. Japonská politika „vybírání vítězů“ se zdála být úspěšná jen do chvíle, než se zjistilo, že vsadila na upadající těžký průmysl a nezaregistrovala nástup moderních technologií.

Záměr zřízení nového ministerstva se ovšem nemusí obávat kritiků ani oponentů. Žádní nebudou. Akademická obec nový nesmyslný nápad kritizovat nemůže, neboť to bude právě ministr výzkumu a vývoje, kdo bude zaštiťovat rozdělování grantů a dotací. Na nich je dnes česká věda – a především pseudověda – beznadějně závislá. Ostatní kritici pak mohou být vždy snadno osočeni ze zpátečnictví a tmářství. Výzkum a vývoj je nekritizovatelnou modlou, a to i když přináší natolik „zásadní“ výsledky jako jeden z projektů podpořených Grantovou agenturou České republiky. Soudě podle tiskové zprávy Grantové agentury je jeho hlavním zjištěním, že „manželství prodlužuje život, ale přináší nadváhu“.

Friedmanův ideál malé vlády zůstává stále jen v říši snů. V současné Evropě je realitou blízké budoucnosti spíše založení orwellovského ministerstva pravdy, lásky, míru a hojnosti.