POLITIKA: Fischer ve spárech osudu
Pravděpodobná ministryně zdravotnictví Jurásková byla do vlády pozvána coby bojovnice s prasečí chřipkou. Může to být prospěšné, stejně jako ponižující - „vláda prasečí chřipky“. Ale i kdyby nákaza nabrala směr bubliny, která splaskne, najdou se jiné vážné náměty.
Politici uhranutí žebříčky obliby se nemusí zrovna hrnout do potírání extremistických tendencí a vzrůstajícího neonacistického násilí. Ambice úřednické vlády mohou být vyšší. Může nachystat legislativu, přijmout zásadní, byť někdy nepopulární rozhodnutí, nastolit vládu zákona a oprášit principy právního státu. Ministra pro lidská práva a národnostní menšiny k tomu nutně nepotřebuje. Ovšem pomohl by náramně, zvlášť pokud by byl vidět a byl plně kompetentní. Snad i partajním lídrům brzy dojde, že rozumný politik ve správnou chvíli dokáže správným způsobem – třeba chytrým personálním tahem - akcentovat správný zájem, správnou věc.
Fischerův kabinet bude patrně sběhlý v matematice. Spočítá si reálné příjmy i nezbytné výdaje, pochopí, co si smí dovolit, co ne, ale také čím by šlo nastartovat hospodářství a jak ochránit před krizí ty nejslabší. Neměl by být hnán do omezování veřejných služeb, neměl by podléhat iluzi blahodárného privatizování všeho, co dosud patří státu či veřejnosti. Jeho posláním nebude stát zrušit, nýbrž zefektivnit a zavést „dobrou správu“.
Co více chtít po úřednické vládě? Tedy, uvěříme-li vůbec v ni samotnou. Klotové rukávy asi nosit nebude. A ne všichni profesionální státní zaměstnanci jsou úředníčci z Čapkových povídek. Někteří spíš připomínají státníky, další zas maskované stranické kádry. A co si počít s dosavadními ministerskými náměstky, kteří poslepu trefí tu do Lidového domu, tu na Jánský vršek? Kupříkladu Martin Barták je považován za šedou eminenci občanských demokratů. Resort obrany už fakticky řídil za Vlasty Parkanové. Včetně radarových kšeftů a nevycválaného zacházejí s protiradarovými aktivisty. Zkrátka prototyp nezávislého, nepopsaného listu papíru…
Před jedenácti lety půl roku vládl tým Josefa Tošovského. Prošlo jím devatenáct osob. Čtrnáct z nich mělo již před nástupem zkušenosti z vysokých politických pater. Jedenáct ministrů se ocitlo v čelných politických pozicích i po předčasných volbách. Podobný kabinet lze nazvat jedině stranicky „zdrženlivějším“, případně vládou politiků s nadhledem a bez spalující partajní horečky. Nicméně i kdyby ministerstva obsadili byrokraté každým coulem, bez kontaktu s parlamentní sférou a bez politického zázemí by si ani neškrtli.
Kde vzít jistotu, že v říjnu si Fischerova družina sbalí svých pět švestek a vrátí se zpátky do úřadů, ústavů, referentských kójí? Co když nám zde za šest měsíců naopak vyroste nová, alternativní politická garnitura? Anebo ministry čeká jakási konkurenční doložka, v níž bude stát, co mohou a co nemohou dělat po volbách?
První větší televizní vystoupení Jana Fischera příjemně překvapila. Odmítl pytlačit v revíru Topolánka, Paroubka a Bursíka, přesto působil sebevědomě a rozhodně. Vyjadřoval se k tématům, na něž znal odpověď a jež spadají do jeho pracovní náplně. Nadbytečné exhibice si odpustil. S vlastními kandidáty na tři ministerstva neuspěl, ukázal ale, že umí vystrčit růžky. Na svoji funkci evidentně má. Jestli se jako lidé na svých místech projeví i nominovaní ministři, teprve uvidíme. Tím obtížnější bude pro stranické sekretariáty tvářit se, že s touto vládou nemají nic společného. Mají. Jinak to ani nejde. Ať se Fischerově partě připlete do cesty cokoli, ať si vyloví z pomyslné bonboniéry jakýkoli pamlsek, občané mohou mít užitek jen z kooperace kabinetu a Sněmovny, pouze z odpovědného nakládání se spojenými silami. To je nejlepší recept na krize všeho druhu. A též na upevňování důvěry voličů v politiku jako takovou.
V upravené podobě vyšlo 4.5.2009 v Literárních novinách
Autor pracuje v Masarykově demokratické akademii
