Francouzské rčení, které rád opakuji, „gouverner c´est prevoir“ dostává u současných českých politiků na frak. Dnes vidím na ČT 24 alarmující zprávy o Rusku, rubl padá a hospodářství jde na kolena. Kolik mikročasu uplynulo od momentu, kdy premiér a ministr financí tvrdili, že sankce jsou neúčinné, k ničemu nevedou a nakonec na ně doplatíme my? Nedostatek předvídavosti nebo jen politická krátkozrakost? Nejsou to jen Američané, kteří se podivují nad změnami české zahraniční politiky. Podivuji se i já a se mnou další. Kdo je kormidelníkem tohoto nového kursu? A kam chce kormidelník doplout? Jedno je jisté – čeští politici neznají historii. Politika dvou nebo více azimutů byla vždy jen projevem váhavosti nebo kolaborace. Politika mostů mezi Západem a Východem, dnes lépe mezi euroatlantiky a ruskými neoimperialisty, mezi demokracií a totalitou, byla vždy projevem rysu české národní povahy typu ani ryba, ani rak - jsme Češi, ale nemusíme to nikomu říkat, jak to hezky vyjádřil npor. Lukáš z Osudů dobrého vojáka Švejka. Jsme verbálně pro spojenectví se Západem, ale druhé straně dáváme najevo, že nejsme prozápadní fanatici. Protože co kdyby… Stará čeština – ne ta nová lingua vulgaris, má pro takovou politiku výraz, který se té vulgární podobá. Přizdisráčství. V roce 1968 jsme se s ní setkali jako s politikou obav z nedozírných následků, za protektorátu jsme se vraceli do Říše, odkud jsme byli nerozumně vytrženi, a Rakousko - to bychom si byli museli sami vytvořit, kdyby ho nebylo. A ještě dávno předtím, to jsme s voly vozili hřivny do německých zemí. Existují dnes sebevědomí, vzdělaní a stateční čeští politici? A jestliže ano, pak kde? V parlamentu a senátu určitě ne. Doufejme, že rostou, někteří možná s červenými kartami, které se však mohou proměnit v karty zelené.

Finlandizace? Ví Miloš Zeman, co to vlastně je? Ví o statečném boji malého státu se Stalinem, kdy Finsko v „zimní válce“ muselo čelit drtivé převaze Rudé armády, aby nakonec uzavřelo čestný mír jako jediné východisko, ale nekapitulovalo? V letech 1941-1945 se mezi tímto obrem a trpaslíkem rozpoutala tzv. „pokračovací válka“. I v ní Finové hrdinně obstáli přesto, že byli spojenci Němců – ale jen do okamžiku, kdy došli k původní hranici svého odňatého území. Dále je Hitler nedostal. Morálku finských vojáků v první linii podporovali i karikaturisté. Nesmrtelný je obrázek vykuleného finského vojáčka, který z malého vršku pozoruje vstříc se mu valící černající masu mohutné Rudé armády s jeho výrokem: „Pane Bože, kam je všechny pohřbíme?“ Naši pravicoví politici, kterým se také říká „odeesáci“, se pohřbili sami a politický hřbitov České republiky je plný i jejich souputníků. Na oponentní levicové straně mělo politické vyšumování dokonce komický ráz. Z lahví vína šuměly celé miliony. Ano, Finsku nakonec nezbyla než ta „finlandizace“, ale finlandizace oktrojovaná, jak se říkalo za Rakouska, která nebyla ničím jiným než „mírnou svobodou a demokracií v rozsahu sovětských otěží“. A s třešničkou nahoře – sovětským agentem – dlouholetým prezidentem Urho Kekonenem. Toto „mírové soužití“ západní demokracie a rudé totality bylo ale důsledkem Stalinova respektu ke statečnému protivníkovi. V Putinově počínání však respekt ke svobodné a demokratické Ukrajině neexistuje. Pak není co finlandizovat!

Jestliže nám historie opět po přibližně stejné historické pauze klade do cesty volbu, zdali na Západ nebo na Východ, pak by o ní neměli rozhodovat ti, kteří před lety v rozpuku svého mládí již jednou rozhodli, že lepší než finlandizace je sovětizace. Dají nyní přednost putinizaci? Ale máme i mladé moderní politiky znalé světa, zejména Moravy - takovým je i premiér naší vlády, právník, který dosáhl ne jen titulu Bc., ale dokonce i magistra, který nikdy právo nedělal, nejhorší ministr financí, kterého jsme měli, spolužák advokáta, který zastupuje např. všechny firmy podílející se na stavbě dálnic, jejichž jeden kilometr je několikráte dražší než v jiných zemích.

. Ten je skutečně jen kamarádem, s kterým se premiér baví u piva jen o holkách a sportu. Premiér, jehož výslovnost angličtiny pobavila i děti, neznalý jiných jazyků a o jehož znalostech historie, politologie a občanské výchovy dostatečně vypovídají jeho výroky a jeho praktická politika samotná, vede naši zem tam, kam neví sám. Dá se to omluvit, protože to nemá lehké - jeho protivník v ČSSD Hašek čeká na jeho první klopýtnutí, ministr financí na jeho řízený pád a náměstek ministra zahraničí jeho vlády otočil Havlovým kormidlem lidských práv a jeho prezident je vlastním ministrem zahraničí, si zaslouží jen politování a náš soucit. Vždyť jako student jezdil do Prahy, aby s dospělými dělal sametovou revoluci. A dnes je dokonce špičkou ČSSD, nejstarší politické strany s bohatou tradicí bojů za sociální práva dělníků, slabých a ponížených. Byl v Americe, mluvil o odkazu Václava Havla a snad to myslel i vážně. Vždyť dělal tu sametovou revoluci. S výjimkou KDU-ČSL substituující neexistující pravici, je vlastně již jediným „obráncem“ našeho původního euroatlantického kursu. Jeho predispozice, mužný zjev, rozsáhlé vzdělání a pevný charakter, jsou zárukou, že z této cesty nesejdeme. A i kdyby, že naše finlandizace, bude tou nejzápadnější.

Ztráta paměti o konci komunistických režimů a jak se totalita proměnila v demokracii, umožnily našim dvěma posledním prezidentům zahájit cestu na Východ. Cestu známe, již jsme ji jednou prošli. Jak říkal spisovatel Vladimír Škutina po sovětské okupaci v roce 1968: „Optimisté říkají, že nás všechny odvezou na Sibiř, a pesimisté, kdepak, půjdeme tam pěšky.“ K vzteku je na tom to, že si to jedna generace prožije dvakrát. Pozitivní by bylo, kdyby tam naši političtí vůdci zůstali a my se mohli vrátit bez nich.