V sále mezi pozvanými hosty seděl i předseda KSČM Vojtěch Filip, který se usilovně snažil netvářit kysele. A ke kyselému výrazu měl pádný důvod, neboť mohl mít oprávněný pocit, že se mu před očima hroutí jeho politická strategie, jež by se dala ve zkratce nazvat „Komunisté do vlády i do salonů“.
Na Hradě se onoho slavnostního večera nevyskytoval nikdo natolik nevychovaný, aby prezidenta jemně upozornil na skutečnost, že to byl právě on, kdo k oné erozi notně přispěl, když se nechal v zimě 2003 zvolit i hlasy komunistů. Václav Klaus tehdy před volbou zašel za Miroslavem Grebeníčkem a slíbil mu, že s havlovskou ostrakizací KSČM bude za jeho vlády konec. „Máme na čem stavět. Máme mnoho společného. Máme společné životní zážitky. Máme společný jazyk. Máme společně obývané území i společnou historii. K té se obracejme ve vážných chvílích a hledejme v ní poučení a inspiraci pro časy budoucí. Nepokoušejme se ji však napravovat či odčiňovat,“ pronesl pak Václav Klaus koncem února 2003 při kandidátském projevu, a byl zvolen. Lišák-stalinista Grebeníček tehdy vsadil na Klause čistě z pragmatických důvodů.
Možná nechybělo mnoho, a Grebeníčkovi mohl jeho riskantní tah vyjít. ČSSD se ale nakonec trochu zmátořila a za Jiřího Paroubka začala dokonce expandovat do volebního revíru komunistů. To už ale Miroslava Grebeníčka vystřídal mladší soudruh, Vojtěch Filip. Starý soudruh sice dovedl shánět hlasy a dostat se až na dosah rekordní mety 20 procent, jenže i pěkně vypolstrovaná opoziční lavice začne časem tlačit.
Mladší soudruh měl plán, jak se dostat do daleko měkčích křesel vládních úřadů: upravit fasádu a začít se sbližovat se sociální demokracií.
Kdyby se přítel Paroubek a soudruh Filip lépe domluvili, mohla jim jejich strategie náramně vyjít. Zdá se však, že oba chyběli na hodině dějepisu, kde se probíral epochální význam dělby práce pro vývoj lidstva. Kdyby totiž Jiří Paroubek „špidlovsky“ zaútočil na střed, zatímco Vojtěch Filip vybral hlasy zleva, mohli mít dnes dohromady mnohem více než stovku. Dosti nepochopitelně se ale rozeběhli proti sobě: Filip si začal hrát na sociálního demokrata, kdežto Paroubek lovil hlavně v „rudém moři“. V přímém boji o hlasy voličů byli hlavními soupeři sociálních demokratů komunisté, nikoliv ODS.
Ale i přes výše uvedené nedostatky se plán - ODS nazvaný KSČSSD - málem podařil. Nebýt pár stovek hlasů, přisypaných do Jihočeského kraje ze zahraničí, vládla by nám už od léta menšinová vláda Jiřího Paroubka opřená o komunistickou podporu v parlamentu. A někdy v těchto dnech by možná premiér Paroubek nahlas zauvažoval, že by si komunisté za slušné chování zasloužili k Vánocům malý dárek: dvě tři ministerská křesla...
Avšak Paroubek s Filipem se nehodlali vzdát tak lehce. Hlavně Filipovi muselo vadit, že ho o plody vítězství připravili nějací „přisypaní“ emigranti, navíc do „jeho“ Jihočeského kraje. Ještě koncem srpna, při Kalouskově obratu, se opět rozžehl plamen velké naděje, leč členská základna lidovců ho rychle zadupala. A když se ještě z Pohanky stal otazník a komunální i senátní volby přinesly levici porážku (komunisté letos dobyli o čtvrtinu méně zastupitelů než v roce 2002), začal už Vojtěch Filip skřípat zuby. Byť se Jiří Paroubek usilovně rétoricky snaží obracet porážky ve vítězství, ve Strakově akademii neúřaduje a komunisté začínají reptat. Strana je na tom hůř než za Grebeníčka, skončila opět v opozici, a navíc jen s 26 křesly namísto někdejších jedenačtyřiceti. Méně hlasů rovná se méně poslanců a méně peněz ze státního rozpočtu. Členská základna pomalu vymírá, takže kdysi hojný pramen členských příspěvků postupně vysychá. Plány na výstavbu nového sídla byly po volbách odloženy, strana zůstává v ulici Politických vězňů. KSČM za Filipa prostě zchudla a musí řešit, co a jak dál.
V konečném důsledku je politika často jen kupeckými počty. Pokud by ČSSD uzavřela velkou koalici s ODS, na Filipa by toho moc nezbylo, byť by se mohl sociálním demokratům náramně hodit, poněvadž velká koalice by de facto znamenala vzorec 81 + (74 + 26). S vládou celonárodní shody, která by komunisty přivedla na kýžená ministerstva, to vypadá dost bledě. Komunisté tak nakonec mohou -dle rčení „košile bližší než kabát“ -obrátit a vrátit se ke strategii starého dobrého Grebeníčka, tedy populisticky bubnovat proti všemu a všem. Na vládu to nestačí, ale nese to alespoň více peněz. Přesněji řečeno více peněz, ale až za čtyři roky. KSČM proto může mít velký zájem na předčasných volbách. A spolu s ODS, lidovci a zelenými disponuje v obou komorách většinou potřebnou k jejich vyvolání.
Tato základní situace obsahuje řadu dosud nepojmenovaných či nahlas nevyřčených variant i morálních dilemat pro všechny parlamentní strany a jejich vrcholné představitele. Uvidíme, zda na ně vbrzku přijde řada. Vojtěch Filip ale začíná „vysílat signály“, které svědčí o tom, že se jeho cesty s těmi Paroubkovými pomalu rozcházejí. Není divu, neboť to samé platí i o životních zájmech obou levicových stran.
LN, 31.10.2006
politolog