Odborový předák Josef Středula se proslavil názorem o třetině sádry při zlomenině pro živnostníky, kteří v odvodech platí méně, než státní zaměstnanci. Zdá se, že živnostník je jeho úhlavním nepřítelem.

Je poměrně známým faktem, že komunisté či podobně ideologicky zaměření jedinci vždy musí pro svůj „raison d´etre“ nalézt nějakého nepřítele, vůči němuž je nutné se vymezit a s kterým je nutno bojovat. Svého soka musí vylíčit tu jako třídního nepřítele, jindy záškodníka či vraha z Wall streetu, obecně řečeno škodnou, jejímž potlačením či lépe úplnou likvidací nastolíme konečně ten pravý ráj. V současné době je pro pana Středulu největším nepřítelem živnostník, pracující ve své vlastní firmě, často zaměstnávající další lidi, který má odbory tak říkajíc na háku.

Panu Středulovi při jeho počtech peněz za odvody do zdravotního pojištění nedošlo, že živnostník stůně jen tehdy, když už se opravdu nemůže zvednout z lůžka a to jen tak dlouhou dobu, až se mu to podaří. Čerpá ze zdravotního pojištění v globálu podstatně méně, než třeba státní zaměstnanec. O dalších souvislostech jeho výroku již psal před časem velmi trefně kolega bloger František Matějka.

V pořadu Události, komentáře dne 26.7.2015 se v diskusi s panem Špicarem a panem Skopečkem z ODS opět předvedl v plné síle. Rozpočet na rok 2016 je restriktivní a dle jeho názoru je třeba přitvrdit ve výběru daní a to opět u jeho oblíbené dojné krávy, tedy samostatně pracujících jedinců. Přinesl zajímavou informaci, že v loňském roce se u nás prodalo celkem 29 vozů značky Ferrari a to bez výjimky jako firemní vozy. Vtipně poznamenal, že se v těchto vozech nejspíše převáží cement či jiný materiál, když jde o vůz, podléhající daňovým odpisům.

Panu Středulovi je třeba připomenout aspoň dvě základní fakta.

1. Z každého vozu Ferrari, který koupil podnikatel, bylo odvedeno do státního rozpočtu ihned 19% v dani z přidané hodnoty, což u těchto vozů nejspíše činí částku okolo jednoho milionu korun. Nevím, kolik lidí v naší republice je schopno náhle dodat do nenasytného bumbrlíka, zvaného státní kasa, takový obolus, ale mnoho jich nejspíše není. Tyto „rozmařilce“ je třeba hýčkat a nikoli pronásledovat.

2. Na každý vůz Ferrari si musel onen živnostník nejprve vydělat. Tedy uplatnit svůj podnikatelský nápad, nejspíše se z kraje zadlužit, odvádět všechny možné odvody za sebe i zaměstnance, platit daně a nejspíše nikdy nestonat. Pak si prostě pořídil vůz, který slouží jeho reprezentaci či jen prosté potěše a to z peněz, které nedostal v nějakých pochybných dotacích, zaplevelující normální podnikatelské prostředí.

Při poslechu pana Středuly mne napadlo, jestli za jeho slovy nestojí jedna z poměrně častých lidských vlastností. Proto bych navrhoval provedení celostátní sbírky na Ferrari pro pana Středulu. Pokud by se našlo zhruba 5 milionů lidí, kteří by poslali jednu korunu na speciální odborářské konto, měl by pan Středula možnost se svézt vozem, který mu tak leží v žaludku. Možná by pak na srazu majitelů vozů Ferrari měl příležitost vyslechnout jejich řidiče, jakou cestou se k vysněnému vozu dostali. Zjistil by, že k němu vede cesta složitá a trnitá, ale - za vlastní. Že nejde o podvodníky, ale o lidi, kteří pro tento stát a své zaměstnance udělali mnohem více, než nějaký pouliční mámič, žijící poměrně blahobytně z příspěvků, o jejichž využívání a smysluplnosti jejich dárci zpravidla nic nevědí

Pokud by o sobě začal uvažovat tímto směrem, měla by sbírka a následná projížďka nepochybně dobrý účel.