Je to téměř na úrovni virové infekce, jež postihuje politiky napříč spektrem. Vakcína ani imunita - zdá se - neexistuje.

V minulých dnech bylo na pražském magistrátě rušno, neboť zastupitelstvo hlavního města schválilo rezoluci o partnerství s Pekingem. Součástí dohody o výměnách studentů či zapůjčení rozkošně se povalující pandy bude taková bezvýznamná drobnůstka - totiž stvrzení území Tchaj-wanu a Tibetu jako nedílné součásti Číny.

První projevy virózy se objevily u premiéra Nečase a jeho expresivního pojmenování „dalajlámismu“ jako nesmyslného lpění na možnosti uchování svébytnosti Tibetu. Byl následován premiérem Sobotkou, který v dubnu 2014 vyhlásil, že nás již Tibet nezajímá, že se budeme věnovat jen obchodní činnosti. V podobném - možná ještě více servilním - duchu se k témuž vyjádřila i hlava státu. Nyní se virus rozšířil i na pražský magistrát. Základním projevem této choroby je upřednostnění krátkodobých ekonomických cílů nad obecnou morálkou. Jinak řečeno, celkem kašleme na potlačování lidských práv v Číně, nad osudem vězňů svědomí, dokonce i na to, že víme, jaké ekologické katastrofy stojí za současným ekonomickým růstem Číny. Místo posilování kontaktů s demokratickými zeměmi, k nimž máme politicky i kulturně blízko, skláníme hřbet před zemí, o jejíž kultuře prakticky nic nevíme.

Náš národ od Bílé hory prožil bez nadvlády jiného národa pouze 20 let v první republice a poté stejnou dobu po sametové revoluci. Na rozdíl od jiných národů v sobě nemáme zabudován mechanismus národní hrdosti, pocitu, že i když nás zrovna není moc, tak že leccos dokážeme. V Evropě existují početně podobné země, které si svou svobodu pečlivě střeží. Ty kupodivu nepotřebují vyhlašovat negaci anexe jiného státu jen proto, aby cosi prodali. Možná tyto národy pečlivě studovaly historii.

Národ Židů, kteří žili v područí Egypťanů, jak říká Písmo - i přes plné hrnce u svých věznitelů - vyrazili za svobodou do nehostinné země, jež jim byla přislíbena jejich Bohem. Cestou, trvající 40 let, zažili mnohé útrapy, neštěstí a pokoušení to vzdát. Přesto dosáhli svého. Dnes je Stát Izrael svébytným státem, který nepotřebuje šmajchlovat agresorovi. Izraelci jsou národem sebevědomých hrdých lidí, vědomých si svého postavení a ani na chvíli nepochybujících o oprávněnosti své samostatné existence. Jsem si jist, že při domlouvání kontraktů mezi Čínou a Israelem podobné požadavky stran Tibetu či Tchaj-wanu vůbec nezazní.

Ti, co hrbí hřbet před Čínou, neví, že velkému vládci je celkem jedno, je-li v jeho okolí o jednoho šaška méně nebo více. Ty podlézavé nerozlišuje, spíše mu utkví v paměti ti seběvědomější s vlastním názorem. Spoléhat, že prodáme o něco více zboží na čínský trh a budeme se tak mít lépe, je poněkud krátkozraké. Pokud je naše zboží kvalitní, koupí si je každý bez ohledu na jeho původ. Jde-li o brak, je náš postoj k Tibetu či Tchaj-wanu naprosto marginální.

Spisovatel Ján Kollár ve své Slávy dceři napsal ono známé: „Svobody hoden, kdo zná svobodu vážiti každou.“

Jak je vidět, zatím budeme muset - nejspíše u plných kastrólů čínské polévky - čekat, až budeme mít v naší politické reprezentaci ty, kteří plně pochopí poselství Jána Kollára.