Co se "filozofie" Václava Havla týče, jeho názory bych osobně podobně jako Kříž stěží jako "filozofii" klasifikoval. Dojem o Havlovi jako o "filozofovi" vyplývá spíše z jeho početných článků, kterými plnil a nadále plní některá naše media. Spíše bych hovořil o Havlově snaze vyjadřovat se k řadě stěžejních otázek dnešního světa. Stále však dle mého názoru jeho články nepřesahují rámec glosátora, tj. člověka mírně poučeného a pohybujícího se dlouho ve vysoké politice. Tím zřejmě nabyl přesvědčení o tom, že má co ostatním nabídnout. Přesto bych vystupování Václava Havla jako prezidenta nejprve Československa a později Česka rozdělil do dvou zásadních etap.
Tou první etapou bylo jeho vystupování v prvních letech po listopadové "sametové revoluci". Dle mého názoru se kryje s obdobím, kdy po jeho boku stála jeho první žena Olga. Pravděpodobně měl ze své první ženy respekt a možná že právě ona byla určitou zábranou toho, aby popouštěl uzdu svým vnitřním pocitům. Druhá etapa jeho presidentské kariéry je ve znamení Dagmar Veškrnové. Já osobně jsem se s Havlovými názory rozešel právě v období, kdy se začal na Havlovi plně projevovat vliv jeho nové ženy. Podle mne to byla ona, která se stala našeptávačkou o jeho "výrazné výjimečnosti" a která ho právě na rozdíl od jeho první ženy "povzbuzovala" k militantnějšímu způsobu vyjadřování.
Tím, co je na Václavu Havlovi nadčasové a co dle mého názoru zůstane jeho pozitivním příspěvkem do českých dějin, je jeho role disidenta v socialistickém Československu. Pro většinu z nás, kteří jsme neměli odvahu pustit se do konfliktu s totalitním režimem, se stal symbolem "vykoupení se" z naší různé míry kolaborace s totalitním režimem. Sami jsme si mohli v klidu žít životem "dvojí morálky", tj. konformity s režimem a večer u poslechu Svobodné Evropy se cítit hrdiny z užívání "zakázaného ovoce". Havel byl tedy jakýmsi "beránkem vykupujícím naše hříchy" a dával nám veskrze falešný pocit odporu vůči totalitě. Po pádu totalitního režimu se logicky stal naším reprezentantem. Nebyl u nás člověk, který toho v odporu vůči totalitě udělal tolik jako on. To, že se dnes vyjadřuje tak, jak se vyjadřuje, je jeho vlastní volba. Pokud lituje například toho, že v době jeho prezidentování nebyl premiérem Paroubek, jako jeden příklad za všechny, jen tím odhaluje svůj myšlenkový obzor. Přesto se domnívám, že se exprezident Havel zařadí tím, co reprezentoval těsně po listopadu 1989, mezi naše neúspěšnější představitele minulého století. Osobně ho řadím hned na čestné druhé místo za TGM.
Co se odsudku Karla Kříže o Havlovi jako o "fasádě, za kterou nic není", zdá se mi zbytečně příkrý. Navozuje to onen dojem pohybu mezi téměř nekritickým obdivem k Havlovi (tím jsem si ostatně také prošel) a zdrcující kritikou. Spíše mne mrzí, že Kříž bránil v otištění kritických článků na Havla v době svého působení v LN. Jsem přesvědčen, že tím ničemu nepomohl a tím méně Lidovkám. Ty byly právě za jeho éry hodnoceny jako noviny Hradu. Takový přístup škodí vlastně nejen Havlovi, ale především naší demokracii. Možná, že byl i jednou z příčin úbytku čtenářů Lidovek.