Je málo věcí, které by ohrožovaly bezpečnost státu více, než kdyby byť i jenom malá část policie, státních zástupců a soudců pracovala na objednávku vlivných a mocných. Právo a právní vědomí společnosti jsou vždy jenom pragmatickou dohodou mírumilovné většiny. Pokud v ní ale zákon neplatí vždy a pro všechny stejně, neplatí vůbec.

Česká republika je toho smutným příkladem. V posledních dvaceti letech minimálně ve třech prokazatelných obdobích, symbolizovaných pojmy "kmotr František Mrázek", "kauza plzeňských práv", a fungování dvojice Rampula-Grygárek na Vrchním státním zastupitelství v Praze, je mimo jakoukoliv pochybnost, že bezpečnost a spravedlnost u nás byly na objednávku manipulovatelné. Není snad třeba opakovat, že v prvním případě gangster v osobních i telefonických rozhovorech s nejbližšími poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana dokonce přímo ovlivňoval odvolávání a jmenování velitelů klíčových policejních útvarů. V případě druhém veřejné výroční zprávy BIS opakovaně popsaly propracovaný, dlouhodobě budovaný a velmi efektivně fungující systém vydávání bezpracných právnických titulů pro "svoje lidi". Patřili mezi ně, a nemělo by to být překvapením, i oba potomci Františka Mrázka. Co je horší - otevřeně korupční propletenec vzájemných úsluh propojil desítky "absolventů" v policii, na státních zastupitelstvích i soudech s politickými a zákulisními "konexemi". Naprostá většina z nich je i dnes stále ve svých funkcích. A ve třetím, stále velmi aktuálním případě, jde dokonce o mezinárodní ponížení celé České republiky, protože pražští státní zástupci blokovali vyšetřování trestních kauz i v zahraničí.

Je legitimní se ptát, zda se tento systém přežil, i když se o něm nepíše na prvních stránkách novin, nebo zda nadále v nějaké formě existuje. Odpověď je velmi snadná. Přežil, dál vzkvétá a příchod nového nejvyššího a dvou vrchních státních zástupců v letech 2011 a 2012 na tom změnil jenom velmi málo. Věřit, že odvolání dvou vysokých státních zástupců Rampuly a Grygárka či zatčení dvou tří nejzkorumpovanějších soudců na okresní úrovni přináší změnu systému, by bylo naivním hříchem proti počtu pravděpodobnosti.

Nástup nové vládní koalice je zdánlivě dobrou příležitostí ke změně, tím spíše, že ministryní spravedlnosti se má stát profesorka Válková, jedna z prvních, kdo přímo na plzeňské právnické fakultě kritizoval skandální jednání svých tehdejších kolegů. Ona sama však nemůže mnoho změnit. Ponechme pro tentokrát soudce stranou. Na tomto blogu už autor psal o velmi aktuálním, a velmi nestandardním, postupu vyšetřování kauzy Opencard a dvou jeho protagonistech, policejním důstojníkovi Gejzovi Rakašovi a dozorující státní zástupkyni Dagmar Máchové. Připomeňme, že pan Rakaš odložil trestní oznámení, podle kterého se šetřilo, jak Praha přišla sérií nevýhodných smluv a navazující libovůle uzavírání desítek doprovodných smluv na právní a propagační služby zhruba o miliardu korun. Nevyšetřilo se nic a peníze prostě spláchla voda. Paní Máchová zase dozoruje běžící trestní řízení proti většině současných pražských radních, kteří si dovolili pokus onen tunel napravit a dostat Prahu z nepřehledné sítě nevypověditelných smluv uzavřených svými předchůdci, které Gejza Rakaš – bez ohledu na existující a viditelnou škodu – zbavil jakéhokoliv podezření z nepravosti.

Těžko se zbavit dojmu, že policie i státní zastupitelství v tomto případě nejednají podle zákona, ale na objednávku – a společně. Podplukovník Rakaš v pracovní době dvakrát seděl v soudní síni, kde se projednává třetí, neméně ostudný, pobočný případ Opencard, vedle paní Máchové jako "její poradce". Poněkud nestandardní postup, pokud připustíme, že podle zákona pravomoc a aktivita policie končí předáním případu státnímu zástupci a obžaloby soudu. Připomínám, že jde o proces, ve kterém jsou souzeni, kromě jednoho vedoucího odboru, subalterní úředníci, kterým bylo přikázáno zasednout ve "výběrové komisi" schvalující koncept Opencard, tehdy v ceně necelých devadesáti milionů. To vadí, z okna vyhozená miliarda nevadí. A že policie prozrazením identity profesně a občansky zlikviduje svého jediného dobrovolného svědka z počátku případu, také nikomu nevadí.

Poněkud nestandardní je, když se písemná vyjádření policisty a státní zástupkyně ve dvou formálně nesouvisejících případech v naprosté většině a na desítkách stránek slovo od slova shodují. Ve věci trestního řízení proti současnému primátorovi Prahy Tomáši Hudečkovi a většině Rady Hlavního města Prahy pak Dagmar Máchová šalamounsky ochránila vyšetřovatele i v situaci, kdy obviněným odmítl i něco tak základního, jako je nahlédnutí do spisu. Vše podle práva, samozřejmě. V dopise jejich obhájcům napsala 8. dubna 2013: "Podle citovaného ustanovení trestního řádu je povinen policejní orgán sdělit důvody odepření nahlížení do spisu státnímu zástupci, nikoliv obviněnému. Policejnímu orgánu jsem však uložila, aby od dnešního dne již obviněným a jejich obhájcům umožnil přístup do vyšetřovacího spisu…" Proč to nešlo včera a proč už dnes ano, to, samozřejmě, paní státní zástupkyně vysvětlovat nemusí. A její nadřízení ji ochrání.

Tato znepokojující fakta jsou ze současnosti. Jenomže co když nejde o podivnou a nestandardní výjimku, ale o přetrvávající styl práce z dob, kdy policii a státní zastupitelství úkoloval Franta Mrázek? Dagmar Máchová několik let dozorovala a zdržovala slavnou kauzu rozkradené Pragobanky, ve které byl původně mezi obviněnými i sám Mrázek. V roce 1997 žádala jiná státní zástupkyně o uvalení vazby na všechny podezřelé. Byla nalezena mrtvá – s největší pravděpodobností zavražděná. V roce 2005 už Dagmar Máchová vysvětluje Právu: "Obžalobu stále nemohu podat, protože nemám od znalce posudek, který jsem podle pokynu soudu zadala před dvěma lety." V té době se přitom kauza Pragobanky táhla už více než deset let – a bylo kolem ní hned několik vražd a podivných úmrtí. K soudu se dostala až v roce 2007 a, díky pečlivé práci obžaloby, skončil jeden z nejznámějších tunelů devadesátých let podmínečným trestem pro jediného z obžalovaných.

A podplukovník Rakaš? Počátkem listopadu 2005 obvinila policie na základě trestního oznámení, iniciovaného tehdejším ministrem Jiřím Paroubkem, osm lidí z pokusu vyvést z ministerstva pro místní rozvoj 229 milionů korun evropských dotací. Mezi obžalovanými byl i bývalý náměstek Petr Forman, který upozorňoval na podivné jednání holandské poradenské společnosti a nebezpečí ztráty peněz. Ctihodný Gejza Rakaš však novinářům řekl: "To, co se dělo před tím, než proběhl pokus o vyvedení těch stovek milionů, neřešíme." Těžko se lze zbavit dojmu, že "řešit" všechny okolnosti a genezi případu mu ukládá zákon. Autor na tomto blogu opakovaně psal o podivnostech celé kauzy, která, vzhledem k "rychlosti" české justice, není rozhodnuta dodnes. Při prvním osvobozujícím rozsudku soud sžíravě kritizoval neprofesionalitu práce policie a státního zastupitelství. Profesní a politická kariéra Petra Formana, stejně jako občanské uplatnění jeho i několika dalších původně obviněných, jsou však nadlouho zničeny.

Podobnost s průběhem kauzy Opencard bije do očí. Ti, kdo upozorní na možnou korupci momentálně vládnoucích a vlivných, jsou šikanováni a stíháni. (Pozor - neplést s postupem jiné části policie a státního zastupitelství proti politickým trafikantům, které autor žádným způsobem nekritizuje.) Snad už jsou pryč bohatýrská devadesátá léta, kdy byli i vražděni, vyhazováni z práce anebo kriminalizováni jako právě policisté, kteří si dovolili skutečně vyšetřovat Frantu Mrázka. Paní profesorce Válkové a celému jejímu týmu je třeba přát silný žaludek a dobré nervy. Nebudou to mít snadné.