POLITIKA: Evropě to osladíme německým cukrem a naší poťouchlostí

Lidovci se dodatečně, ale přece postavili proti heslu Evropě to osladíme, s kterým chceme řídit Evropu, s tím, že heslo je nejasné. V evropském kontextu to ale pravda není: řekneme-li Wir versüssen es Ihnen, nikdo za tím nebude hledat nic špatného, jenže my si z nějakých mně nevysvětlitelných důvodů myslíme, že nikdo ve světě kromě nás nemluví česky a že na tuto poťouchlost Evropa nepřijde. Angličané, pokud jsem slyšel, si to již přeložili v tom druhém významu: To cause malicious damage.

Evropě to osladíme přece v hovorové či obecné češtině znamená jednoznačně ztrpčení či až pomstu ve smyslu: my ti ukážeme, panáčku, zač je toho loket. Jde tedy evidentně o poťouchlost, kterou musí každý zkušenější bohemista záhy odhalit, jak nám Angličané předvedli.

I zdůvodnění, že kostka cukru je český vynález, popřel v Právu reklamní odborník Michal Srb, ale tytéž a ještě důkladnější informace je možné najít i na dačických webových stránkách, což zřejmě naše politiky nenapadlo. Ředitelem cukrovaru v Kostelním Vydří u Dačic (cukrovar tedy ani nebyl přímo v Dačicích) byl totiž Švýcar Jakob Rad a podnik založili němečtí bratři Franz a Thomas Grebnerové, přičemž panství, na kterém cukrovar stál, patřilo hraběti Dalbergovi, který byl Rakušan. Výroba cukru v Kostelním Vydří se odehrávala jenom na území dnešních Čech, dřívější Bohemie, a navíc trvala pouhých devět let - protože se tam pěstování cukrové řepy nedařilo, cukrovar jako úpadkový byl zrušen. Pan Rad pak odešel do Vídně. I tohle všechno zvláště Rakušané a Němci vědí, jako to, že lidé, kteří v reklamním spotu vystupují, v Čechách nežijí a slavnými se stali až v zahraničí. Paní Jiřičná je všude označovaná za britskou architektku a i Jágra mají ve světě za Američana.

Jde tedy o trojnásobnou poťouchlost a je jen zarážející, že se od ní nedistancovali zelení, kteří šli do politiky s tím, že podobné praktiky budou odhalovat, že nebudou prosazovat jen ekologii, ale i ekologickou politiku, jak se v posledních letech někdy říká řádné politice právě bez poťouchlostí.

Viděno zvnějšku takovýmto reklamním spotem jen podporujeme stereotyp vnímání „toho druhého v nás“, jak by řekli sociologové, podle kterého jsme vždy platili za poťouchlíky, a nikoliv za spolehlivé partnery, což je ovšem ta nejhorší možná zpráva, kterou o sobě transportujeme do Evropy, a navíc - jak odhadují odborníci – za stamiliony korun.

Vrátíme-li se ale k sociologické terminologii, lze nejspíš hovořit v tomto případě o tzv. kolektivní fascinaci, jíž může podléhat určitá část populace nebo skupina, v tomto případě naše exekutiva, která žije ve zcela uzavřeném světě a odmítá vnímat vnější souvislosti. Jestli nás tedy skutečně něco v současné době ohrožuje, není to Evropa či Evropská unie a její úředníci, ale my sami, kteří nevnímáme EU jako šanci a vymezujeme se vůči ní negativně místo kriticky.

Elias Canetti začíná svou nejslavnější knihu Masa a moc větami: „Ničeho se člověk nebojí víc, než když se ho dotkne něco neznámého. Chce vidět, co po něm sahá, chce to poznat nebo alespoň zařadit.“

My Češi a Moravané jsme žili příliš dlouho odtrženi od Evropy, a proto se jí dnes bojíme jako něčeho cizího a neznámého. Rozumný politik by měl ale pomoci občanům tento přirozený strach překonávat a ne s ním pracovat jen ve vlastní manipulativní prospěch. Vzpomeňme si - ještě před dvaceti lety jsme o ničem jiném nesnili než o návratu do Evropy, o připojení unesené střední Evropy k Západu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel