V posledních týdnech jsou ve společnosti patrné zásadní rozdíly mezi chápáním problémů nemlčící skupinou občanů a jejich nazíráním odpovědnými politiky. Tyto rozpory jsou tak veliké, že neinformovaný pozorovatel by je mohl s klidným svědomím popsat jako postoje dvou znepřátelených stran. Po období klidu, kdy sice „psi štěkali, ale karavana táhla dál“, se zdá, že se k divokým štěkajícím psům přidala i domestikovaná zvířata, jejichž tupou poslušností si vůdci karavany byli tak jistí, že na ně přestali brát ohledy.

Množství aktivovaných lidí je zatím zřejmě největší od listopadu 1989 a politici, pátrající po tématech oslovujících davy, by měli jásat. V minulých letech se museli pachtit s předpisy normujícími lyžařské helmy nebo reflexní vesty a dokazovat, jak moc jim záleží na bezpečí všeholidu (nebo snad chtěli usnadnit pojišťovnám odmítání pojistného plnění?). Dnes stačí tak málo – začít uplatňovat zákony, které platí pro místní, a nedbat na pokrytecké řeči profesionálních spasitelů.

To ovšem vyžaduje odvahu, schopnost samostatného úsudku i smíření se s možností neúspěchu. Zmiňované vlastnosti jsou vzácné a dosud nebyly u politiků vyžadovány. Proto se na poradách řeší ne jak požadavkům lidí vyhovět, ale jak nejlépe vypustit kouřovou clonu lží a frází a zakrýt jimi činy, které jdou proti proklamovaným postojům. Můžeme proto dál pozorovat molocha, který setrvačně jede ve vyjetých kolejí tolerance (rozuměj slabosti) a nadpráv pro ty, kteří si je co nejhlasitěji uzurpují. Paradoxně tím politici dávají novou náplň výrazu Evropan. V podání současných elit je jím ten, vůči němuž jsou uplatňovány všechna, i ta nejnesmyslnější nařízení a jehož jedinou výsadou je tuto činnost podporovat daněmi.

Přehlížení Evropané, navlečení v povinných ochranných přilbách a oranžových vestách, pomalu získávají pocit, že si zvolené vlády osvojily manýry okupační správy a oni sami se stávají občany druhého řádu. V mnoha státech našlo uplatnění heslo Quod licet Iovi non licet bovi. Zatímco matky odmítající povinné očkování svých dětí musí počítat s pokutou a v případě nezaplacení i s exekucí, je stát připraven „zachraňovat“ davy cizinců bez povinné karantény! Zatímco titíž cizinci pohoršeně odmítají základní preventivní prohlídku s poukazem na lidská práva a důstojnost, podrobují se Evropané těmto procedurám povinně při každém nástupu do zaměstnání - a ještě ji musí uhradit! Podotýkám, že o jejich důstojnosti při projednávání zákona nikdo ani nepípl.

Žádný z Evropanů neplánuje pobyt v Řecku tak, že by se vloupal do uzavřeného hotelu a na jeho balkóně si rozdělával otevřený oheň. I do Anglie cestuje s řádně zakoupenou jízdenkou, protože ví, že zničení kamionu by odnesl přinejmenším tučnou pokutou. Rovněž tak řidič druhého řádu ví, že se v oblasti Calais nemůže nadít ochrany od policie, a zároveň mu je jasné, že by se v případě obrany svého zdraví a majetku setkal s tvrdou represí a následnou dehonestací.

Vyjádří-li Evropan svůj nesouhlas se současnou politikou, jsou z kontextu jeho pečlivě formulovaných prohlášení vytrhávány jednotlivé věty, překrucovány a vzápětí jsou napadány jako rasistické a xenofobní. Demonstrace jsou nazývány pochody nenávisti a diskuze vzteklou hádkou. Nejmenší, čeho se může nesouhlasící občan dočkat, je výsměch a odsouzení za neodbornost. To mnohdy neznamená víc, než neznalost obecných utopistických a nefunkčních frází.

K rozporům mezi slovy a činy dochází ve chvíli, kdy slova mají zakrývat povahu činů. Na úrovni mezilidských vztahů se mluví o lži, na státní o politické korektnosti. V podobných rozporech se lidstvo pohybuje po většinu času, jen ve výjimečných situacích docházelo k jejich narovnání – o těchto dobách se hovoří jako o zlomových. My máme výhodu, že k narovnání můžeme velmi dobře využít volby. Zatím…