Mirek Topolánek sjednává středopravou vládu s KDU-ČSL a SZ, která patrně zhyne dříve, než se narodí. Paralelně si už do ouška špitá s Jiřím Paroubkem. Jsou-li to verše lásky, obraty tvrdého byznysu či slova údržbářů spatřujících poslední záchranu před mimořádnými volbami v ustavení velké koalice, můžeme jen hádat.

Samotný fakt, že lídr vítězné strany musí uvažovat o spolupráci s menšími subjekty a v tutéž chvíli přemítat nad partnerstvím s ČSSD, svědčí o hrozbě schizofrenie. Topolánek má ale jednu výhodu: úspěch první varianty mu zajistí nehasnoucí slávu a při nastolení druhé se může s čistýma rukama (coby odpůrce velké koalice) pohodlně uklidit do ústraní a čekat na vhodnou příležitost k ostřelování ideově nesourodého svazku z pravicové zálohy. Pouze pokud jeho ústřední rival Jiří Paroubek sestaví vládu - politickou nebo expertní - budou Topolánkovy dny sečteny definitivně.

Aby to však měl předák ODS o poznání těžší, vstupují do hry mezinárodněpolitické dopady tuzemských voleb. Zatímco minulá koaliční vláda sebe sama nazývala proevropskou, lze letošní verdikt voličů číst také jako protievropský. Převahu sto sedmi mandátů mají ve Sněmovně strany, jejichž vztah k evropské integraci je přinejmenším zdrženlivý – ODS a KSČM. Tato zpráva vyvolala zármutek v Bruselu i mnoha dalších metropolích EU.

Otázky zahraničních diplomatů a novinářů jsou zřejmé: Dokáží zbylé partaje krotit euroskepticismus ODS? Nezařadí Česká republika zpátečku a nebude sunout EU zpět k Maastrichtu, jak požaduje dlouhodobě protiunijně naladěný prezident Klaus? Nevznikne v srdci Evropy nacionalistické jádro tvořené Čechy, Poláky a možná i Slováky (když z voleb vzejde koalice Ficových sociálních demokratů, Mečiara a Slotových národovců)?

Topolánek se snaží obavy rozptylovat, seč mu síly stačí. Kroky, které v rámci unie ČR uskutečnila, nijak nezpochybňuje. Nevyhrocuje debatu o budoucnosti ústavní smlouvy. Brzdí touhy Jana Zahradila po odchodu ODS z frakce Evropské strany lidové – Evropských demokratů a založení nového euroskeptického klubu v Evropském parlamentu. Dokonce nešetří ostrými výrazy na adresu polských vládních pseudovlastenců z řad Sebeobrany a Práva a spravedlnosti. Ve skrytu duše přitom nejspíš doufá, že sen o čerstvé formaci, jež v EP musí disponovat nejméně devatenácti členy z pěti zemí, ztroskotá na ochabnutí zájmu britské Konzervativní strany. Její šéf Cameron sice před svým zvolením vizi nového klubu podporoval, ovšem teď se setkává s nepochopením u vlastních europoslanců.

Spoléhat se na Topolánkovo racionální chování v zahraniční politice však stoprocentně nejde. Eurooptimismus podstatné části voličů ODS totiž naráží na umanuté stranické ideology. O důvod víc, aby společnou řeč hledali odpovědní politici evropského formátu v ostatních stranách, včetně KSČM. Při pohledu z vyšší perspektivy, než je ta úzce národní, uvidíme, že potřeba jasně proevropského směřování českého státu ještě zdaleka nevyvanula. Nemluvě o tom, že dohoda parlamentních stran opřená o naše poslání a závazky v EU, zvěčněná ať už ve vládě levého středu nebo v kabinetu odborníků i se zástupci ODS, by Mirka Topolánka stejně jako špičky KDU-ČSL a SZ vysvobodila z legračního stavění vzdušných (stomandátových) zámků.

Právo 14.6.2006