Česká republika by měla v roce 2009 být půl roku předsednickou zemí Evropské unie. Jedním z rozhodujících témat, které stojí před Evropskou unií, je co dál s ústavní smlouvou, jejíž ratifikace se ve Francii a Holandsku zadrhla. Česká republika sice smlouvu podepsala, ale dosud se neodhodlala k její ratifikaci. V průběhu právě uplynulého finského předsednictví byla první Topolánkova vláda dotazována, jaký je náš postoj, ale ukázalo se, že tato vláda nebyla schopna formulovat žádný názor.

Koaliční smlouva druhé Topolánkovy vlády je další ukázkou strkání hlavy do písku. O ústavní smlouvě se v ní totiž opět nepraví ani slovo. Zřejmě někomu uniklo, že po Novém roce zahájilo Německo své předsednictví prohlášením, že otázka oživení ratifikace ústavní smlouvy je prioritou.

Co od nás asi může Evropská unie v této věci čekat?

Unie po masivním rozšíření na 27 členů prochází institucionální krizí. Bohužel nyní často připomíná spíše bazar než společenství s jasnými pravidly a kompetencemi, schopností rychle se rozhodnout. Může nám to být samozřejmě jedno a můžeme si říci, že si vybereme z EU nějakých pár set miliard a zase potáhneme dále. Ale pak mají pravdu ti, kteří nás podezřívají, že nás přijali příliš brzy a že smysl tohoto společenství ještě delší dobu nebudeme chápat.

Pokud se fungování EU zredukuje na to, aby si každý urval, co může, pak se nám celá unie jednou rozletí. Může se tomu někdo smát jako naivitě, ale pokud přestaneme vidět v unii snahu obhájit také určitý způsob života, určité ideje a hodnoty, tak ji nic neudrží pohromadě. Tohle je třeba říci hlasitě, tak jak to právě nyní stojí v prohlášení Španělska a Lucemburska, kde se říká: „Buďme otevření a konstruktivní, ale zároveň braňme naše principy a hodnoty, stůjme za existencí smlouvy, kterou považujeme za fundament a základ. Je třeba bránit s určitou hrdostí to, co jsme“.

To, co dnes v Evropě jsme, shrnula pro 450 miliónů lidí právě ústavní smlouva. Tento dokument završil proces inovací, jež probíhají dvanáct let od přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1993 až po dnešek. Jedná se o pohyb, ve kterém se evropské hospodářské společenství proměňuje v evropskou politickou unii vybavenou společnou měnou, společnou zahraniční a bezpečnostní politikou, obranou, spoluprací policie a soudů, společným zápasem s organizovaným zločinem a terorismem, úsilím o společnou politiku migrační, azylovou atd.

Na celé planetě čelíme rostoucím tlakům globalizace. Velké evropské země jsou schopny se jim postavit jen velmi omezeně a menší země vůbec. Evropská unie nám dává šanci mít větší kontrolu nad svou situací do budoucna, za podmínky, že budeme jednat kolektivně. Včerejší představy o suverenitě jsou již v dnešním světě často jen pomysl. Dnes nejde o nezávislost a vládu nějakého ješitného monarchy, ale o to stát se součástí prostoru, v němž se rozhoduje. Ústavní smlouva se mimo jiné pokouší rozšířit prostor rozhodování i pro malé evropské státy. Není náhoda, že z dvanácti nových členských států Evropské unie ústavní smlouvu ratifikovalo již plných deset. Bokem zůstává pouze Polsko a Česko.

Jsem pro to, abychom se vrátili k ústavní smlouvě. EU se musí vrátit na cestu, po níž se dříve vydala, aby si Evropané udrželi identitu v současném světě. Německé předsednictví přišlo s výzvou ke spolupráci na tomto úkolu. Nelze připustit, aby se Česká republika naopak stala zemí, která bude organizátorem odporu. Nevstupovali jsme do Evropské unie proto, abychom se pak pokoušeli tento projekt zevnitř rozbít. To už by bylo čestnější zůstat venku.

Topolánkova trojkoalice si zřejmě vůbec neuvědomuje, že otázka ústavní smlouvy může snadno gradovat právě v průběhu našeho předsednictví v roce 2009. I proto, že se právě jmenovaná vláda vyhýbá tak důležité otázce, si důvěru nezaslouží.

poslanec za ČSSD, místopředseda PSP ČR