Opravdu se nechci vracet k prezidentovu projevu před Evropským parlamentem. Byl už probrán z mnoha stran. Osobně s některými tezemi souhlasím takřka bez výhrad, jiné jsou pro mě stravitelné jen ztuha a jsou i takové, kterým se musím usmát. Co upřímně nechápu, jsou klaky obou táborů. Jedni bučí (snad se snaží řečníkovi neustále představovat?), druzí freneticky tleskají i při větách, které jsou jen vazební a samotné žádnou myšlenku neobsahují. Domníval jsem se, že poslanec EU by měl být sdostatek inteligentní, nebo alespoň slušný, aby si vyslechl v klidu jakýkoliv názor a pochválil ho, jestliže s ním souhlasí nebo dokázal racionálně oponovat v případě opačném. Zřejmě naivita.

Vadí mi, pochopitelně, když prezident výslovně tvrdí, že mluví jménem České republiky. Nepamatuji se, že by k tomu měl jakýkoliv mandát, ba ani, že by kdy o takové pověření žádal. Jako premiér od různých občanských iniciativ konkrétní mandát voličů požadoval jako předpoklad k jednání a v tom jsem mu celkem rozuměl. Ale co. Už víme, že ve "Světě podle Klause" je slovo "fair" dosti volně definováno jako to, co právě vyhovuje. Nejspíš i naši partneři lehce pochopí, že v našem ústavním pořádku není prezident tvůrcem zahraniční (ani žádné jiné) politiky, je jen jejím představitelem.

Nicméně Václav Klaus také pravil, že "členství v Evropské unii pro nás nemá alternativu", což je jedna z těch tezí, s kterými se ztotožňuji. Potom ovšem, řekl jsem si, ta EU musí mít i pro prezidenta nějakou neocenitelnou kvalitu. Přestože na všem evropském už nenechal suchou nit, z projevu vyplynulo, že onou předností je volný pohyb zboží, kapitálu a osob, jakkoliv ještě nedokonalý. Nemohu si pomoci, ale představa Evropy jako pouhé zóny volného obchodu bez hlubší integrace má minimálně dvě logické trhliny zvící Macochy. Jedna má původ historický, druhá je spíš technická nebo technologická.

Proto prosím o strpení s malým historickým expozé.

Krátký pohled na Evropu někdy kolem roku 1350. Itálie a Německo ještě neexistují. Itálie až doposud byla především papežským státem, ale přestěhováním celé kurie do Avignonu (1315) se stále více ukazuje, že vojensky i politicky papežství se světskou mocí prohrává. Zbytek je jen spousta vévodství, knížectví, signorií a obchodních měst vesměs hledajících silného garanta. Německo je vlastně totéž, jen místo papeže si dosaďte císaře Svaté říše římské. Na jeho momentální síle záleží síla tohoto konglomerátu lankrabství, markrabství, vévodství, hanzovních měst, arcibiskupských údělů a dalších států a státečků s konstantně odstředivými tendencemi. Španělsko je stále z větší části obsazeno Maury a pracuje se na jeho reconquistě - znovudobytí. Anglie je za kanálem poněkud izolovaná a angličtí králové mají své kontinentální zájmy především ve Francii. Od roku 1337 se Anglie zaplétá se svým kontinentálním rivalem do války, která později získá přízvisko "stoletá". Donedávna nejmocnější a nejbohatší stát Evropy - Byzantská říše - je omezen prakticky již jen na pevninské Řecko a neustále ohrožován seldžuckými a později osmanskými Turky. Celý Balkán je v závislosti na Turecké říši. Většinu Ruska ovládají Mongolové a Tataři, ale ani oni již dále na západ nepostupují. Jejich veleříše začne být postupně zatlačována a drolena. Velmocenská politika Francie vede ke krachu státních financí a kýženou spásu nepřinese ani okradení templářů (1309 - 1312). Přesto jsou francouzští rytíři v boji proti tehdy sotva čtyřmiliónové Anglii plni sebevědomí, ale angličtí lučišníci je mají brzy vyvést z omylu.

V takovém světě je České království - v dobách, kdy má silnou centrální správu a pretendenti trůnu se zrovna navzájem nemordují, nekleští a nevylupují si oči, což je pohříchu jen zřídka - bezmála evropskou mocností.

Jenže tenhle svět se začíná postupně proměňovat. Roku 1453 padne Cařihrad do rukou Osmanů a Byzantská říše se stane minulostí. Tím je uzavřena pozemní cesta na východ a vzniká nutnost hledat cestu námořní. Lákadlem je především pepř a další koření, z nějž nedostatek vytvoří komoditu vyvažovanou zlatem. Je objeven Nový svět (1492). Těžiště bohatství a moci se v Evropě postupně, leč neodvratně, přesouvá na břehy Atlantiku. Vznikají skutečné evropské velmoci - Francie, Anglie a Španělsko, se kterými se český stát nemůže srovnávat ani ve své nejlepší kondici. Snaha spojit středoevropská království pod jedním žezlem je v takové situaci vlastně logická. První kroky podnikají už poslední Přemyslovci, po nich Lucemburkové, Jagellonci a konečně Habsburkové. Tím spíš, že z východu později nastupuje stále sebevědomější a imperiálními choutkami vždy obdařené Rusko. Vlivem těchto událostí je někdy od dob krále Jiřího z Poděbrad suverenita českého státu pojmem naprosto iluzorním.

Mimochodem, když už byla zmíněna ona "stoletá válka". Před jejím koncem, v době pro Francii nejtěžší, se objeví prostá venkovská dívka a svým příkladem strhne francouzské vojsko k několika důležitým vítězným akcím. Historik později napíše, že Johanka stvořila francouzský národ. Je to samozřejmě básnická licence, proces byl mnohem složitější, ale skutečností je, že v boji s Angličany se obyvatelé království přestali považovat především za Bretonce, Gaskoňce, Normany, Burgundy atd., a začali si říkat Francouzi. Není ani třeba chodit tak hluboko do historie. I americký národ je z etnického hlediska fikce. Popravdě, scénář, kdy se obyvatelstvo nějakého území začne postupně identifikovat s říší na tomto území se rozkládající bez ohledu na původní kmenové uspořádání, je zejména v našem západním světě dosti obvyklý. Důležitou roli hraje především všestranná úspěšnost této říše. Zjevně narážka pana prezidenta na neexistenci evropského národa patří spíš k těm úsměvným.

Je zbytečné unavovat výkladem školního dějepisu. Jen připomínám, že zejména po ničivých válkách se Evropané snaží vždy nějak uspořádat vzájemné vztahy politicky a předejít tak dalším konfrontacím. Vestfálský mír po třicetileté válce, Vídeňský kongres po válkách napoleonských, versailleský systém po I. světové válce vždy znovu redefinují vztahy v Evropě a stanoví podmínky koexistence mocností. Takto vzniklé systémy, ať už se jmenují "Koho vláda, toho náboženství", "Svatá aliance" nebo "Koncert velmocí", mají z našeho pohledu jedno společné - pro názory Čechů v nich není ani mikroskopický náznak prostoru. Namítnete, že jsem vynechal Společnost národů v letech 1920 - 1938. Tenhle pokus by nebyl úplně marný, pokud by v něm nebyl zakódován základní problém. Bez přítomnosti USA stál a padal se silou tehdejšího evropského hegemona Francie a ta od třicátých let tála tempem nevídaným. Co následovalo, víme. Německo s Ruskem si s námi zahrálo ping-pong. Nejsme už subjektem evropské politiky, pokud už nás někdo bere na vědomí, tak leda jako objekt.

Po II. světové válce se do pozice objektu studené války mezi oběma supervelmocemi dostává celá (vlastně rozpůlená) Evropa. A právě v této situaci vzniká na západě nejambicióznější projekt politické konsolidace kontinentu - Evropská společenství, později Unie.

Na základě výše zmíněných úvah byl evropský projekt od samého začátku politický. Tomu, že se prioritně řešily otázky hospodářské spolupráce, se v poválečné zchudlé Evropě nelze divit. Ale "historické" smíření Německa a Francie bylo jednoznačné politikum a žádná zóna volného obchodu. Instituce Evropy byly budovány současně nebo dokonce před dalšími hospodářskými kroky. V EHS se žádný "útěk před právníky" nekonal. Otcové zakladatelé si byli dobře vědomi, že bez nejrůznějších arbitrážních a normotvorných orgánů a institucí je každá smlouva dobrá jen pro použití "jak se komu hodí". Když jsme byli přijímáni do EU, vstupovali jsme do politického společenství a každý, kdo na našem vstupu pracoval, to věděl nebo přinejmenším vědět měl. Požadavek navrátit se pouze kekonomické spolupráci je nesmyslný, neboť vracet se není kam. Nic takového nikdy neexistovalo!

Nicméně připusťme, že názory pana prezidenta dojdou sluchu. Bruselská byrokracie bude zrušena nebo omezena na čistě správní úkony. Evropské instituce budou likvidovány nebo zůstanou jen jako nefunkční torza. Připusťme i to, že zóna volného obchodu, pohybu osob atd. bude i nadále existovat bez institucionálního zajištění jen tak, z dobré vůle. Nevsadil bych na to zlámaný groš, ale nešť. Členové Unie mezi sebou nebudou nijak vázáni. Jak potom, ptám se, zabráníte tomu, aby část bývalých členů nezačala budovat novou Unii na již nyní tvrdě federalistických principech? Francouzi dávají dlouhodobě najevo, že je ohledy na - jejich jazykem - východoevropské členy obtěžují a dřívější "koncert velmocí" či "dvourychlostní Evropa" by jim nebyly nikterak proti mysli. Asi by pro tento záměr nalezli pochopení v Německu i Itálii. Británie by se přidala, protože rovnováha na kontinentě je pro zahraniční politiku J.V. posvátná kráva. Z nutnosti potom i Španělsko a menší průmyslové státy. Instituce by to byla natolik demokratická, že by členství nabídla i nám. Netřeba dodávat, že podle mustru "ber nebo nech být", o vyjednávání by nebyla řeč.

Nebo jinak. Zmínění členové se dohodnou s Ruskem na principu "vy dodáte suroviny, my zajistíme výrobky a budeme se mít dobře všichni". Co potom naše postavení? Ani nás nemusí nikdo obsazovat. Svou příslušnost k zóně volného obchodu si můžeme vetknout za krempu klobouku. O "suverenitě" nemluvě. Nebylo by to v dějinách politiky prvně, kdy by neuvážená akce vedla k právě opačnému výsledku, než byl zamýšlený.

Jistě, určovat normativně jak zelené mají být okurky a v jakém úhlu správně ohnuté banány je hovadina. Tedy, podle mých zkušeností, pokud už v Evropě něco sjednotit, tak já bych začal elektrickými zásuvkami a vidlicemi. Ale jsou to hlouposti, s kterými se dá něco dělat. Vytvářet koalice, navrhovat, doporučovat. Rozhodně toho naděláme víc jako člen než jako holka v koutě.

Přes všemožné problémy s ohledem na naše historické zkušenosti tvrdím, že možnost vstupu do EU bylo to nejlepší, co se nám bylo nabídnuto za posledních 500 let. Nepochybně je to projekt rizikový a vyžaduje, jako každý podnik, náklady. I nemateriální. Jenže bez rizika a nákladů nemůže být zisk. I nemateriální. Že prosperita a zajištění děsí komunisty, chápu. Že je to téma pro fašizoidní skupiny, je evidentní. I část socdem voličů se může cítit znejistěna. Ale co na tom vadí demokratické pravici, údajně tak sebevědomé, schopné, pracovité a vzdělané, mi vážně nejde na rozum.