Jeden z nejslabších výkonů, které podává současná vládní koalice, je zahraniční politika ve vztahu k Evropské unii. Zdrojem zmatku je cynismus hlavní vládní strany. Pokud byli Toplánkovi konzervativci v opozici, pak jejich permanentní kritika celé EU a různých pokusů o prohloubení její integrace vypadala aspoň srozumitelně a konzistentně. Když se konzervativci dostali po osmi letech k vytoužené moci, ukázalo se, že původní postoje k unii, včetně závazku ve volebním programu, většině ODS nevyhovují. Kongres ODS po rozpačité diskuzi zrušil staré usnesení zakazující ODS podporu předání dalších kompetencí z národní na evropskou úroveň.

Rozpor mezi letitou rétorikou, přesvědčením některých vlivných europesimistů a pragmatismem současného vedení ODS působí uvnitř strany značné napětí. Blížící se volby do Evropského parlamentu dávají vedení ODS páky na umravnění některých zásadových straníků, jako jsou europoslanci Fajmon, Strejček, hrozbou jejich neumístění na kandidátky. Na některé tento bič platí, jako na dnes neslyšitelného Fajmona, dříve zajímavě prosazujícího referendum o přijetí eura. Na senátory je však krátký a tak senátní vtipálek a předseda ústavně-právního výboru senátu Kubera veřejně odmítá podporu Lisabonské smlouvě.

Pragmatici versus eurofobové

V ODS je několik mimoběžných proudů, které většinou spolu dokáží vycházet. Největší skupina poslanců a senátorů ODS akcentuje mocenskou stánku a nutný pragmatismus při prosazování programu strany. Prosazení programu není cílem, ale nutnou součástí politického provozu při cestě konkrétního politika k získání či udržení politických postů.

Okrajová část politiků ODS prosazuje zásady otce zakladatele (klausismus-zahradilismus) a je ochotna přísahat na přikázání „modré knihy“, což ve vztahu k Evropské unii znamená důsledný odpor k jejímu postupnému posilování. Hlavní exponenti tohoto proudu, např. ministr Vondra a europoslanec Zahradil, se pokouší slaďovat oba proudy složitými taktickými konstrukcemi obhajovanými.

My, ODS, jsme proti Lisabonské smlouvě, byť ji s pompou podepsal předseda ODS Topolánek, ale abychom se nedostali do izolace doma i v zahraničí, tak to budeme říkat pouze do médií pro část našich voličů a členů, v praxi to však nebudeme realizovat. Budeme však zkoušet celou věc sabotovat a oddalovat a doufat, že v některé jiné zemi EU dojde k zablokování přijímání smlouvy, tak jako se to už jednou povedlo referendy ve Francii a Nizozemí. A když to přinejhorším nevyjde, tak se vlastně nic tak hrozného nestane. Základní kánon pozice ODS, populistická kritika EU, může v klidu dále pokračovat. Protože co je pro nás nejdůležitější? Jsme konečně u vlády a nebudeme to ničím ohrožovat

Senát pod modrou hegemonií

V senátu, který už dva roky paralyzuje dominance (9 senátorů – předsednictva klubu) ODS, se zrodil nápad smiřující odlišné pohledy v ODS. Řešením je přehodit odpovědnost na Ústavní soud v Brně. Senátoři ODS prosadili usnesení, aby ÚS „rozhodl o souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem“. Při jednání na půdě senátu se k tématu strhla silná a často zmatečná diskuze korunovaná vzorovým cynismem části senátorů ODS. Ti veřejně deklarovali, že jsou a budou proti smlouvě, ať už Ústavní soud rozhodne jakkoli. Naopak mnozí senátoři budou pro, i kdyby soud shledal vážné rozpory obou dokumentů.

V tom je paradox postupu senátorů. Pokud totiž soud shledá neslučitelnost některých částí naší ústavy s Lisabonskou smlouvou, fakticky evropskou ústavou, máme smluvní povinnost změnit svoji ústavu. To asi odpůrci nechtějí, nebo to spíše nedomýšlí. Neserióznost, s jakou dělá ODS evropskou politiku, ji rozkládá a diskredituje v Česku konzervativismus, poškozuje nás v zahraničí a znechucuje české občany.

autor je právník, předseda Liberální reformní strany, osobní stránka 

psáno pro Deník