Ukrajinská jednota české politické scény a pokračování dějin

Po letech reptání na fatálně nepřekonatelné rozdělení české společnosti se stalo nevídané, vládní koalice, opozice i prezident táhnou za jeden provaz. Šokující záběry válkou zničených ukrajinských měst a zástupy uprchlíků způsobily solidární jednotu a jisté disharmonické tóny zaznívají jen ze scény okrajové, neparlamentní. Skoro to zas jednou vypadalo na konec politických dějin.

Každá válka ale naštěstí musí jednou skončit, a i když za sebou zanechá mnohé boly, bude zase čas na tradiční domácí témata, která jsou nyní odsunuta, včetně těch akutních, jako je růst cen všeho, zejména energií a paliv.

A co další velké plány pětikoalice? Bytová krize, penzijní reforma, dopravní stavby, redukce zadlužení, ekologické projekty. Ty zase politickou scénu zajisté rozdělí, nepřijde-li další kalamita.

A někde tu dřímá pozapomenutý potenciál, a to jsou propadlé hlasy minulých voleb. Hlasy levice, která zdaleka nebyla jen prozápadní. Zejména KSČM skandálně slyšela na mnohé argumenty z Ruska, její poslanci měli zcela odlišné stanovisko k otázce ukrajinských území na Krymu a Donbase a přinejmenším jeden z jejích poslanců to tam dokonce obcházel osobně. Nehledě na podivnou krymskou anabázi syna bývalého premiéra, ale to už je asi jiná pohádka.

Určitě tedy můžeme mluvit o velkém politickém posunu oproti situaci před rokem, ale může jít i o optický klam, síly, které ji charakterizovaly, se sice upozadily, ale stále zůstávají. Stejně jako obchodní zájmy přátel některých politiků různě po Východě. I ty mohou znovu vyplout na povrch. Vítězná oslava národní jednoty asi ještě není zcela na místě.

Teprve volby soulad i posuny nekompromisně přezkoumají a dvoje už jsou na dohled. Podzimní senátní a obecní budou krizemi poznamenány, zejména místním politikům bude vystaven účet za zvládnutí uprchlické situace a vyhraněný postoj Senátu k některým otázkám může přivést k urnám i ty s názorem opačným, co nikdy nebyli o něm přesvědčeni.

Výraznou prověrkou nového politického uspořádání pak budou volby prezidentské. Zatím se kandidáti stále jen rýsují a zejména vládní koalice i v tomto bodě dává najevo, že má jiné věci na práci. Ani bývalý premiér Babiš se nikam moc nehrne, aktuální poměry i jeho mohou nutit změnit poněkud politický kurs a zatím asi analyzuje, kam se posouvá veřejné mínění. A tiše se hloubá, jestli do velké politické osobnosti za války nevyrostl nečekaně dosud podceňovaný politik a nyní premiér Fiala. Jistě by měl šanci ten, koho by přímo podpořil, nebo i v samotné své vlastní kandidatuře. Tím by se ale zase scéna přepsala.

Jestliže tedy mluvíme o překvapivé ukrajinské jednotě české politické scény, kdy i protiuprchlické síly velmi zmírnily svou rétoriku, je to asi jednota velmi nestálá. Když taky pomyslíme, že odcházející pandemie se může co nevidět navrátit a těžká krize ekonomická je už na horizontu. Propadat euforii není na místě, ne proto, že by si ji ve složité době nebylo dobré trochu popřát. Ale plynule přechází do deprese. A té už jsme si užili snad až přivelmi. Rozhodně už i celosvětově se ukázalo, že i když to někdy vypadá na konec dějin, většinou ty plynule pokračují, jak je právě napadne, ať už chceme, nebo ne.

Autor je komentátor Českého rozhlasu