Jakým způsobem se vlastně v Evropské unii hájí národní zájmy jednotlivých zemí? Tato debata byla u nás v České republice ještě donedávna celkem populární, jak si jistě laskavý čtenář vzpomene. Tedy alespoň dokud byl proces evropské integrace a českého vztahu k němu důležitým tématem veřejné diskuse. Nyní i tuto otázku – jako ostatně téměř všechny další – zastínil všudypřítomný boj proti korupci a krádežím. Pro ty z nás, kteří se těžko smiřují s představou, že každý Čech je vlastně zloděj a celý národ je tudíž potřeba dříve či později zavřít, však ona otázka zůstává viset ve vzduchu stále, i přes dočasnou „vykloubenost“ veřejného diskursu.

A nejde mi ani tak o formulaci toho, co onen národní zájem je. Spíše o to, jak se národní pozice dá ve stále těsněji integrované unii naplňovat. Totiž čeští euroskeptici, ale překvapivě i eurofilové se vždy shodovali v tom, že Česká republika jakési národní ekonomické i neekonomické zájmy má. A má je tudíž i hájit. Zdálo se, že neshoda dřímá v jejich obsahu. Po letitých zkušenostech z výborů, komisí a rad uvnitř Unie se mi ale zdá, že je to trochu jinak. Konvenční představa naplňování národních zájmů, ať už jsou jakékoli, s podstatou „stále těsnější“ EU není příliš slučitelná. Funguje jakási nepřímá úměra: čím je integrace hlubší, tím méně platí pro členy EU běžné pojetí národních zájmů a možností jejich prosazování.

V konvenčním pojetí se zvolená vláda dohodne na své politice vůči zemi X či problému Y a tu pak všichni členové vlády společně prosazují, každý ve svém resortu, diplomaticky zaštítěni ministerstvem zahraničí jako hlavním garantem pozice. V EU je to jinak. Rozhodování se posouvá více na expertní a méně politickou úroveň a zároveň se silně koncentruje dovnitř resortů, nikoli nad ně. Pokud třeba vzniká návrh směrnice Evropské komise o kapitálových požadavcích pro banky, pozici k ní navrhuje národní ministerstvo financí a orgán dohledu nad bankami. A v následném složitém procesu vyjednávání už jsou pak často národní experti napřímo v kontaktu se „svými“ resortními kolegy z jiných zemí EU a evropských institucí, spíše než s kolegy z jiných ministerstev doma. Koordinační a zastřešující role ministerstva zahraničí významně mizí a tím i logika uplatňování klasické „zastřešující“ národní pozice. Koneckonců, ztrácí-li integrací EU někdo nejvíc ze svého smyslu ve vztahu k jiným zemím EU, pak právě resorty zahraničí. Jejich role v procesu tvorby pravidel je spíše symbolická, neboť se to domlouvá „bez nich“. Tak třeba rozhodnutí o kapitálu pro banky nakonec učiní ministři financí EU (spolu s evropským parlamentem a Komisí, které mají své zájmy), nikoli ministři zahraničí či premiéři a jejich úřady. Evropské otázky se tak postupně stávají v zemích EU domácími otázkami a procesy jejich politického řešení tak více a více připomínají ty vnitrostátní než mezistátní či nadnárodní.

Zarytí eurofederalisté jsou tedy trošku neupřímní, když říkají, že lze nekonečně prohlubovat integraci a zároveň naplňovat národní priority. V jednom okamžiku si musíme vybrat jedno či druhé. Koneckonců, v rámci jednotného státu – pro mnohé mety nejvyšší – přece též nemá logiku hovořit o „národních zájmech“ jednotlivých jeho částí.

Autor je viceguvernérem České národní banky

Konzervativní listy