Na první pohled je státní energetická koncepce (SEK) jen dalším z nekonečné laviny papírů, které neúnavně chrlí úřední byrokrati. Ten pohled ale klame - jde totiž o strategický dokument prvořadého významu, který osudově předurčuje naši budoucnost. SEK definuje priority hospodářské politiky s cílem zajistit dlouhodobé a bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny. Česky řečeno stát v SEK na třicet let dopředu plánuje, čím (a jestli vůbec) budeme topit, svítit a pohánět celou ekonomiku.

Ve světě, jehož krví je elektřina, z nás navíc může špatně promyšlená státní energetická koncepce udělat otroky cizích geopolitických zájmů. Případná závislost na dovozech energetických surovin z rizikových oblastí totiž silně zvyšuje riziko mocenského vydírání. Hrozba uzavřením kohoutů je dnes pádnějším argumentem než tanky s cizími výsostnými znaky na Václavském náměstí. Stačí si jen vzpomenout na novoroční spory o ropu mezi Ruskem a Běloruskem nebo loňské tahanice o plyn mezi Ruskem a Ukrajinou. Tenhle problém dnes řeší i Spojené státy. Ve snaze zbavit se závislosti na arabské ropě chystají novou generaci jaderných a uhelných elektráren, které by umožnily přechod na tzv. vodíkovou ekonomiku. Říkají tomu "freedom fuel", palivo svobody.

Původní cíl: nezávislost

Jak jsme na tom u nás? Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) zveřejnilo v červnu 2003 návrh státní energetické koncepce. Měl podobu šesti scénářů. Tehdejší ministr Milan Urban preferoval takzvaný zelený scénář, který s výjimkou ropy počítal s naprostou energetickou nezávislostí země. Sázka na domácí zdroje ale měla dvě nezbytné podmínky: výstavbu dvou nových jaderných bloků o celkovém výkonu 1200 MW a prolomení územních limitů na těžbu hnědého uhlí. De facto šlo tedy o revizi rozhodnutí Pithartovy vlády z počátku 90. let, která limity stanovila a navíc prosadila redukci dostavby Temelína z původně zamýšlených čtyř bloků na dva.

Návrh MPO vyvolal pobouření mezi ekologickými aktivisty i na ministerstvu životního prostředí (MŽP). Nejspíš i proto, že tehdejší ministr Ambrozek byl politickými, personálními a finančními vazbami úzce spojen s Hnutím Duha, zprostředkovaně placeným z Rakouska za zastavení české jaderné energetiky. MŽP obratem vypracovalo vlastní "trucvariantu" SEK, ve které navrhovalo nahradit jádro masívním dovozem plynu a 20 % nárůstem obnovitelných zdrojů (optimistický scénář MPO požadoval 10 % do roku 2030). Ambrozek se zároveň pokusil prosadit odepsání zásob hnědého uhlí v severních Čechách.

Tehdejší předseda opoziční Strany zelených (a bývalý šéf Hnutí Duha) Jan Beránek označil diskusi o nových jaderných blocích za "absurdní". Už z toho je vidět, jak si "melouni" představují demokracii. Vláda ale na rozdíl od Beránka uvažovala realisticky. Ambrozkovu koncepci SEK odmítla a v březnu 2004 schválila původní koncepci vypracovanou MPO. V prosinci 2005 se ale ukázalo, že spotřeba elektřiny roste víc a obnovitelné zdroje naopak méně, než se původně předpokládalo. Aktualizovaná koncepce schválená vládou proto přišla s novými jadernými bloky o celkovém výkonu až 3000 MW.

Co rok, to terrawatthodina

Střihem se teď přenesme na začátek letošního ledna. V rámci jednání o nové vládě prosadila Bursíkova Strana zelených do programového prohlášení moratorium na další výstavbu jaderných bloků a zakonzervování územních limitů na těžbu hnědého uhlí. Co to v praxi přinese?

Banální ekonomická poučka říká, že pokud má růst hrubý domácí produkt, neobejdeme se bez růstu spotřeby energie. Bez ohledu na přání různých zelených spasitelů to funguje i v Česku, což jasně dokazují čísla: v roce 2000 jsme spotřebovali 65 TWh, v roce 2005 už 70 TWh. Co rok, to jedna terrawatthodina navíc. Jak vzrůstající spotřebu zabezpečit? Částečně nám samozřejmě ulehčí snižování energetické náročnosti, která dnes klesá asi o 3,5 % ročně.

I tak ale bude hlad po energii pořád větší než úspory. Jak už víme, SEK ho plánovala zahnat domácími zdroji. Dva nové jaderné bloky měly vzniknout v severomoravských Blahutovicích. Později se ale ukázalo, že elegantnějším řešením bude dostavět Temelín na původně zamýšlené čtyři bloky. K prolomení těžebních limitů mělo dojít jen u dvou severočeských dolů. Do roku 2050 by se těžilo na dole Bílina, do roku 2100 na dole Československé armády.Vyřešilo by to hned dva problémy najednou. Zdejší velmi kvalitní hnědé uhlí s vysokou výhřevností používají nejen elektrárny, ale i teplárny a domácnosti. Pokud proto těžba skončí už v roce 2015, začne mít Česko starosti se zajištěním tepla. Zatímco diskusí o údajném nadbytku elektřiny v Česku a o jejím vývozu jsou plné noviny, o tomhle se skoro nemluví.

Pokračovat na dole Československé armády v těžbě za limity znamená "obětovat" dvě vesnice Černice a Jiřetín s celkem asi dvěma tisíci obyvateli. Je to hodně, nebo málo? Ještě zajímavější ale je, že prolomení limitů by elegantně vyřešilo i staré ekologické zátěže v okolí dosluhující chemičky Chemopetrol. Kontaminovaná zemina by se při skrývce prostě odvezla a asanovala.

Mongolský HDP

SEK založenou na zvyšování domácí produkce energie opakovaně kritizují ekologičtí aktivisté, MŽP a Strana zelených. Každý kritik by měl přijít s nápadem, jak by problém řešil on sám. Prvním takovým nápadem jsou úspory. "Energetická náročnost české ekonomiky je příliš vysoká," říkají kritici. Například Martin Bursík ji v červenci 2003 požadoval snížit až na 70 % dnešního stavu. Jeden ze spolutvůrců SEK, tehdejší náměstek MPO Martin Pecina, oponoval, že by to zastavilo růst HDP a srazilo Česko na úroveň rozvojových zemí jako je Albánie nebo Mongolsko. Pokud se naopak chceme dostat na životní úroveň evropských zemí, musí spotřeba energie nutně růst

Čísla navíc dokazují, že na tom s energetickou náročností nejsme zase tak zle: Česko je někde uprostřed evropské tabulky. Mnohem "rozmařilejší" jsou třeba skandinávské země. Logicky, protože mají nejdrsnější klima s celoroční spotřebou tepla. Jenže energetická náročnost nezáleží jen na konkrétních geografických podmínkách, ale i na skladbě průmyslu. Srovnávat v tomto směru Česko třeba s rurálním Portugalskem je prostě nesmysl. Přesto se podle SEK v roce 2020 energetická náročnost v roce 2020 sníží o 42 % – tedy o víc, než je v novém programovém prohlášení vlády.

Zvyšující se českou spotřebu energie táhnou především domácností. Kdo z nás měl před patnácti lety doma mrazák, počítač, myčku, klimatizaci nebo domácí kino? Chceme se toho vzdát? Něco málo jistě ušetří nové, účinnější technologie - třeba proslulé Bursíkovy úsporné žárovky. Největších úspor lze ale paradoxně dosáhnout na opačném konci řetězce.

Zatímco dnešní uhelné elektrárny mají účinnost asi 31 %, nová generace dosahuje účinnosti až 43 %. Kromě snížení spotřeby paliva vypouští i méně škodlivým emisí. Podmínkou nástupu čistých a efektivních uhelných technologií je ale dostatek uhlí nejméně na čtyřicet let. Jinak se totiž žádnému investorovi nevyplatí je stavět. Vzniká tak začarovaný kruh. Pokud neprolomíme územní limity, zůstanou nám staré uhelné elektrárny. Ty ale spotřebují víc paliva, takže se na hranu limitů dostaneme dřív. Rozhodovat se přitom musíme rychle - současná zhruba čtyřicet let stará generace uhelných elektráren dožívá.

Druhým nápadem kritiků SEK je vsadit na obnovitelné zdroje energie (OZE). Evropská unie by do roku 2020 chtěla dosáhnout jejich 20 % podílu. Jde o typicky byrokratické rozhodnutí, učiněné od bruselského stolu bez znalosti přírodních podmínek jednotlivých členských zemí. I když v roce 2005 OZE v Česku tvořily asi 3,8 %, jejich potenciál je u nás prakticky vyčerpán. Nemáme prudké horské řeky jako Rakousko, vítr u nás nefouká jako v Anglii, slunce nesvítí jako ve Španělsku. Jen pro ilustraci: na náhradu Temelína by bylo třeba postavit více než 8000 nespolehlivých větrníků, které by zničily českou krajinu. Spotřebovalo by se přitom asi šestkrát víc betonu a desetkrát víc oceli než při případné dostavbě dalších temelínských bloků. A na náhradu Dukovan biomasou bychom museli každý rok spálit více než polovinu veškeré rozlohy českých lesů.

V roce 2005 si přitom ministerstvo životního prostředí nechalo zpracovat studii, ze které vyplynulo, že SEK neblokuje maximální rozvoj obnovitelných zdrojů v českých podmínkách.

Černá budoucnost se zelenými

Při bližším pohledu tak zelení do programového prohlášení vlády vpašovali smrtící virus. Jejich verneovská vize nevychází z čísel reálného světa, ale z ideologie. Co se stane, pokud SEK skončí v koši? Kolem roku 2015 se z vývozce energie staneme jejím dovozcem. V roce 2020 nám bude chybět čtvrtina domácí spotřeby, v roce 2030 polovina...

Zvyšující se českou spotřebu energie lze samozřejmě nahradit dovozem. Otázka ale je, na kolik nás to přijde a od koho nakupovat.V Evropě dnes totiž energii vyváží jen Česko a Francie.

Druhou variantou je místo energie dovážet černé uhlí. Podle výpočtů by ho bylo třeba asi 25 milionů tun ročně. Jenže kde ho vzít? Třetí variantou je dovážet plyn. Kromě astronomické ceny asi 150 miliard korun ročně jsme ale zase zpátky u Rusů vyhrožujících zavřenými kohouty.

Zelení ale bohužel mohou SEK vážně ohrozit i v případě, že se ve vládě udrží jen relativně krátce. Energetiku lze totiž přirovnat k orientačnímu běhu na dlouhou trať. Pokud hned na začátku chybně určíte azimut a vyběhnete špatným směrem, beznadějně zabloudíte. Chceme další jaderné bloky? Musíme se rozhodnout rychle. Evropa se totiž vrací k jádru a může se stát, že až se za pár let rozhoupeme, budou už kapacity výrobců na dlouho dopředu obsazené.

Sečteno a podtrženo: destrukcí SEK torpéduje Strana zelených českou ekonomiku a naši energetickou nezávislost. Odmítáním dalších jaderných bloků nám znemožnuje snižovat emise skleníkových plynů (ať už si o globálním oteplování myslíme cokoli). Konzervace těžebních limitů brání nástupu čistších a účinnějších uhelných technologií. Energetickou politiku státu na obnovitelných zdrojích a úsporách postavit nejde. Bez jádra a uhlí se prostě neobejdeme.

(Psáno pro časopis 51 Pro)