8. 8. 2008. Den, kdy jsme zažili jednu z nejhorších srážek vlaku s překážkou na kolejích. Ale také den, kdy byly v Pekingu zahájeny olympijské hry. Obstáli jsme v obou případech. Nejen záchranáři a hasiči, ale všichni, kdo byli zrovna nablízku havarovanému rychlíku EuroCity ve Studénce, pomáhali. Dárci krve po výzvách okolních nemocnic neváhali. Zatímco lékaři sváděli zápas o život vážně zraněných, čeští sportovci vybojovali v Pekingu rovnu dvě zlaté medaile. Myslím, že to jsou dost dobré důvody k tomu, abychom měli dobrý pocit, že můžeme žít v zemi, kde je tolik dobrých a schopných lidí. Proč ale nejsou v politice? Na místech, která by jim umožnila přetavit jejich občanské ctnosti do zákonů a fungování státní správy?
Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Vždyť je přece jasné, že kdo cítí odpovědnost občanskou, moc dobře ví, že když se alespoň nepokusí vyčistit ten Augiášův chlév, který si hrdě říká česká parlamentní demokracie, jednou se v těch výkalech utopíme všichni. Jenomže, jak vyčistit chlév, když do něj nelze vstoupit? Zatím každý pokus o přiblížení narazil na ostnatý drát s vysokým napětím, za kterým se na vás šklebí zdivočelí psi. Touto hradbou, kterou kolem sebe postavily klientelistické skupiny navázané na parlamentní strany, touto novou železnou oponou, projde jen ten, kdo přijal jediné pravidlo vlčí smečky, tedy respekt k právu nejsilnějšího.
Nejsilnější může všechno. Může být zároveň konzervativním politikem a přitom žít v bigamii, může uzavírat pakty třeba i s ďáblem, když to vynáší. Ostatní členové smečky pokorně čekají, až se nasytí a pak se porvou o zbytky tučné kořisti. Jedině ti, kteří přijmou takovou morálku, mohou projít. Klasickým příkladem jsou zelení – pár poskakujících Kuchtových a Stropnických nic nemění na tom, že jde jen a pouze o recyklovaného lidovce Bursíka. Nebýt jeho a jeho domluvené role při lovu a následné dělbě kořisti, živili by se pouze Rakouskem zaplacenou nenávistí k Temelínu.
Přiblíží-li se k ochranné hradbě kdokoliv, u koho hrozí, že by se mohl snažit měnit zaběhané pořádky mocí zkorumpovaného bratrstva, nastoupí zpolitizovaná státní správa. Jde-li o majitele firmy, nevymotá se z věčných finančních kontrol, úřady začnou šikanovat i jeho obchodní partnery, kteří si spolupráci brzy rozmyslí, zdržují se mu vratky daně atd. Jde-li o fyzickou osobu, podnikatele či nepodnikatele, začne mít náhlé potíže třeba se stavebním povolením či se studiem svých dětí.
Sama jsem matka a rodina pro mě je a vždycky byla prioritou. Velmi dobře tedy chápu lidi, kteří právě z takových důvodů odmítají veřejné angažmá. Jenomže pak se musíme smířit s tím, že naše životy jsou plně v rukou politických aparátčíků, kteří si hodnotovým žebříčkem nikterak nezadají s těmi, proti kterým jsme zvonili klíči v roce 1989. Ti měli svou vedoucí úlohu přímo v Ústavě, takže se nemuseli tolik snažit. Výsledek je ale stejný. Anebo můžeme čekat na Zorra mstitele. Na člověka bez závazků, pochybností, reminiscencí, skrupulí. Na takového možná svého času čekalo i Vilémovské Německo, respektive Výmarská republika. Dočkala se a v roce 1933 mu dala zelenou.Jak to dopadlo, víme všichni.
Převzato z www.bobosikova.cz
poslankyně Evropského parlamentu