Při svých jednáních české vlády většinou nedbají na ekonomickou bezpečnost republiky, převažují zájmy ekonomické či možnost rychlého doplnění státní kasy. O tomto riziku jsem přemýšlel už dřív, v úterý 23. března 2010 mi ho potvrdila většina řečníků na konferenci Ekonomická bezpečnost ČR, která proběhla v Senátu. Význam tohoto problému si uvědomoval i senátor Jiří Liška, místopředseda Senátu, který jednání zahajoval – už jeho přítomnost, stejně jako několika dalších senátorů, signalizovala, že se tím snad hodlají zabývat.
Nicméně vzpomínám, že když se za Klausových vlád v devadesátých letech měly privatizovat některé podniky, občas zasáhl ministr vnitra Jan Ruml a určité zájemce vetoval. Měl informace z tajných služeb o jejich rizikovém pozadí. Teprve když se ujal panování ve Strakově akademii Miloš Zeman, tyhle ohledy padly.
Sociolog Ivan Fišera, který úterní program v převážné míře sestavoval, často sahal po řečnících spjatých s bezpečnostními složkami, ale v minulosti – proto mohli mluvit otevřeně, aniž prozrazovali služební tajemství. To bylo důležité. Z tajných služeb nepožádal o referát nikoho – aktivní zpravodajci a policisté hovoří napůl otevřeně jenom mezi lidmi s bezpečnostními prověrkami. Nicméně někteří přišli a poslouchali.
Udělal jsem si pár poznámek a ty tady sepisuju. I s tím rizikem, že jsem všechno úplně nevystihl.
Mizerná ochrana před teroristy
Česká republika není pupkem světa, což víme, ale ne všichni si to uvědomujeme. Michael Romancov z Metropolitní univerzity na to upozornil řadou map světa. Země, které leží na březích moří, mají ve světovém obchodě snazší pozici – mohou mnoho transakcí uskutečňovat po vodě. My vnitrozemci tedy máme pozici ztíženou.
Na ledabylost českých podniků ke své vlastní ochraně si postěžoval Andor Šándor, generál v záloze, který šel do důchodu jako ředitel Vojenského zpravodajství, tedy zahraniční rozvědky. Dneska dělá bezpečnostního poradce mnoha firmám, takže situaci poznal přímo v terénu. Připomněl, že jeden státní podnik se strategickými surovinami odtajnil o sobě prakticky všechno – rozhodl o tom pan ředitel. Důvod? Věděl, že by mu Národní bezpečnostní úřad nedal prověrku na stupeň tajné. A kdyby tedy podnik něco utajoval, nemohl by ho řídit.
Šándor se dotkl také bolestivého problému Evropské unie – chybí vytýčení hrozeb. Pořádně se jimi nezabývají ani vedoucí orgány České republiky. Je tady spousta míst, které můžeme označit za „měkké cíle“ pro teroristy – na jejich ostrahu všichni kašlou. Je malérem, že se naše armáda chlubí pronásledováním a zabíjením talibánců v Afghánistánu – ministr a generálové si neuvědomují, že tím na nás přitahují pozornost islámských teroristů. Přeloženo do jasné a tvrdé řeči: jestliže u nás nějaký muslim zaútočí, může to být vina těchto chlubilů.
Bohužel na teroristický útok, který by postihl větší množství lidí, nejsou naše bezpečnostní složky připravené. Chybí třeba rovnoměrné rozložení vrtulníkových základen po celé republice, aby mohly v případě tragédie rychle odvážet desítky raněných do nemocnic. Jediní, kdo si v rámci záchranného systému zaslouží podle Šándora jedničku, jsou hasiči.
Atom nelze posuzovat obchodně!
Všichni cítíme, že největším rizikem pro nás je Rusko – jeho finanční vliv, který by mohl pronikat i do rozhodovacích pravomocí. Ovšem je přirozené, že Ruska se nebojí Německo, Francie a další západoevropské země – nikdy nebyly pod patou sovětského vojáka, jsou přece jenom větší než naše republika a mají zažitý demokratický systém.
Rusko exportuje zboží a s tím se snaží exportovat i svůj vliv. Transgas dnes patří firmě RWE, ale ochranná lhůta, po kterou ho nesmí prodat, brzy skončí – řekl respektovaný ekonomický komentátor Jan Macháček z redakce časopisu Respekt. Mohli by ho koupit Rusové, zrovna tak by se mohli pokusit o nákup ruzyňského letiště, některých novin či časopisů. Zpočátku by jejich vliv nikdo necítil, dokonce by mohli některé služby zlepšit. Ale jakmile by potřeboval Kreml utáhnout republice opratě, hned bychom to prostřednictvím těchto firem pocítili.
Macháček zdůraznil, že rozhodování o dobudování atomových elektráren se nedá posuzovat jenom podle obchodních hledisek, jak to zřejmě chce udělat ČEZ. Stát by měl z ČEZ vyjmout jadernou divizi a vytvořit z ní nový státní podnik, který se bude řídit kriteriem národní bezpečnosti.
Bráníme svou svobodu
Moskva také vyváží své právní „hodnoty“ – výhody pro bohaté a mocné, minimum práv pro ostatní. Bohužel naše republika tomuto tlaku podléhá. Macháček dal jediný odstrašující příklad: dřevěná vesnička ruského oligarchy u Karlových Varů postavená bez stavebního povolení. A Karlovy Vary mlčí! To není jenom odporné, ale i trestuhodné. Jenže to zatím nikoho nebolí.
Na Macháčka plynule navázal ekonom Václav Rambousek, který v minulosti pracoval na českých ambasádách v Moskvě a v Kyjevě. Zdůraznil – stejně jako Macháček – rozdílnost v chápání práva. Ruský Gazprom, kazašský Kazachněftěgaz či ukrajinský Naftogaz se nemohou svobodně rozhodovat. A teď budu citovat z jeho tezí: „Vznikly a jsou řízeny v prostředí s jinými historickými a kulturními tradicemi, v prostředí, kde k úspěchu vedou nám povětšinou cizí sociálně etické vzorce chování. V prostředí po staletí přesvědčeném, že okolí je mu ze své podstaty nepřátelské, v prostředí, které bylo okolí vždy nepřátelské.“
Uvedl zajímavý příměr. Sejdou se kamarádi na fotbalové utkání. Avšak jeden hráč porušuje pravidla a začíná surovět. Tím naštve soupeře – a fotbal se během chvilky změní v bitku. Všichni jsou naštvaní, nikdo si nezahrál a na pivo, se kterým zpočátku počítali, nakonec nejde nikdo.
Bohužel tímto způsobem se chovají podniky z někdejšího Sovětského svazu. Rambousek zdůraznil, že při jednání s nimi nesmíme zapomínat na to, že ve skutečnosti bráníme svou svobodu, nikoli jenom ekonomiku.
A z toho si můžeme odvodit ponaučení: Jakmile bychom se chovali jako tihle vlci, zvlčili bychom taky.
Bohužel tahle amorálnost a neschopnost některých našich státních úředníků se projevila už nejednou. Poukázala na to arabistka Jana Hybášková, specialistka na Blízký východ. V úvodu svého vystoupení připomněla, jak republika přišla v devadesátých letech o většinu svých pohledávek v tamních zemích – blbostí našich státních úředníků. Stejným způsobem se těmto lidem podařilo zlikvidovat nabídky na úvěry od bohatých arabských finančních fondů na několik rozsáhlých projektů.
Zaplaťpánbůh za Ingolstadt!
Energetická závislost České republiky na Rusku postupně roste zejména kvůli výstavbě plynových elektráren – posteskl si velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, známý studentský vůdce z konce roku 1989. Proti energetické závislosti na jednom dodavateli by měly země EU bojovat pomocí vzájemného propojení. „Pokud Česká republika přemění velkou část elektráren na plyn, kope si hrob. Stavět velkokapacitní plynové elektrárny je v současných podmínkách nesmysl.“
Dnes se u nás chystá sedm projektů plynových elektráren v různém stupni rozpracovanosti o celkovém výkonu 1820 megawattů, což je téměř stejný výkon, jakým disponuje celá jaderná elektrárna Temelín. Ovšem podle České plynárenské unie se u nás podílí plyn na výrobě elektřiny pouze z necelých 5 procent, zatímco ve státech EU to je v průměru 21 procent. Tento rozdíl by však neměl vést ke zběsilé a nedomyšlené výstavbě.
Loni při jednáních v Moskvě a Kyjevě o přerušených dodávkách plynu do střední Evropy si Bartuška uvědomil, že pro Rusy a Ukrajince bývá hlavním argumentem: Máme ještě další zdroje, další možnosti.
Proto bylo důležité, když se v minulém desetiletí postavil ropovod Ingolstadt – nejsme plně závislí na ruské ropě. A proto by bylo zapotřebí, kdybychom byli napojeni i na plynovod z neruských zdrojů – to by samozřejmě Moskvě vadilo a bude tyhle stavby blokovat a manipulovat s nimi. Schůdnější se jeví, kdyby se propojily všechny tyto trasy se zeměmi západní Evropy, které berou plyn z Afriky. To by byla zbraň, na níž by Rusové a Ukrajinci slyšeli.
Ředitel agentury pro výzkum veřejného mínění Factum Invenio Jan Herzmann doplnil, že více než polovina české veřejnosti právě kvůli Rusku nepovažuje plyn za bezpečný zdroj. Plných 41 procent Čechů zastává názor, že EU neučinila dostatek opatření, aby zamezila opakování loňské plynové krize – řekl Herzmann. „Důvěra ve schopnost Evropské unie vyřešit některé problémy, jejichž řešení jsme očekávali, když jsme hlasovali o vstupu, postupně klesá.“
Kdo postaví další atomovky?
Většina odborníků se přiklání k názoru, že nás spasí atom. To je zřejmě pravda. Avšak Bartuška upozornil, že jsme ztratili v oblasti jaderné energetiky know-how. Studenti se tyhle obory moc nezajímají, je jich tam málo. Přitom dostavba Temelína bude vyžadovat na 3000 odborníků a pro provoz nových reaktorů dalších 800 lidí.
Bylo by zapotřebí oživit u nás technické vzdělání. Bohužel na to nikdo nemyslí. I když nám bude zahraniční firma nové bloky stavět na klíč, bez českých specialistů se neobejdou. O obsluze ani nemluvě.
Nevlastní bin Ládin české akcie?
Nejdůležitější způsob, jak najít cizí elementy, které chtějí proniknout do naší ekonomiky, spočívá ve sledování toků peněz – zdůraznil bezpečnostní analytik Jan Schneider, který vyrostl v českých tajných službách.
Podle Ivana Gabala, dalšího bezpečnostního experta, se u nás začaly sledovat toky peněz pozdě – až po útoku na Ameriku v září 2001. Závažnou chybou bylo zrušení finanční policie. Naše ekonomika je hodně odkrytá, takže může být snadným cílem nepřátelských útoků.
Vláda a ekonomičtí ministři nevyužívají zprávy o rizikových projektech. Zpravidla rozhodují podle svých politických a obchodních zájmů. Další bariérou, na kterou Gabal poukázal, je nedůvěra mezi policí a bankami. Policisté nevěří, že když si vyžádají o určité údaje, tak jejich žádost zakrátko neprosákne ven, případně rovnou k člověku, kterého podezírají ze zločinu.
U nás stále existují listinné akcie na doručitele, u kterých nevím, kdo je jejich skutečným majitelem – hořekoval ekonom Tomáš Ježek, kdysi ministr pro privatizaci. To je ekonomický zločin, který však naše právo toleruje. Nikdo třeba nezjistí, jestli majitelem některých českých akcí není bin Ládin, světový terorista číslo jedna. (To by byl titulek na první stránku novin, kdyby tam nějací novináři přišli!)
Chybí společná politika EU
Málo si také uvědomujeme, že to, co je výhodné pro nás, by mělo být výhodné také pro EU – poukázal Bartuška. Pro západoevropské země bylo donedávna nejbolavější ilegální přistěhovalectví – nás se netýká, protože jsme poněkud na východě. A nyní vyvstává nový problém: euro. Ani ten nás nepálí.
Bohužel společná bezpečnostní a energetická politika EU neexistuje – konstatoval Jiří Schneider, programový ředitel Pražského institutu strategických studií. Ovšem vzhledem k naší geografické poloze, propojení energetické infrastruktury a začleněním společného právního a ekonomického prostoru Evropské unie nemůže republika spoléhat pouze na energetickou politiku na národní úrovni.
Společně by bylo třeba, abychom si vynutili platnost našich pravidel i u ruského kapitálu, případně kapitálu jiných postkomunistických zemí.
Nakonec Jiří Schneider připomněl: Neexistuje pohled na další možná rizika, která spočívají v nedostatku potravin, vody, znečištěném prostředí atd.
Krátkozrakost nejen českých vlád
Největší patálie spočívá doma – potvrdil to, co si všichni myslíme, jeden řečník. Za dvacet let se u nás vystřídalo čtrnáct vlád. A žádná si nevytýčila ochranu domácí ekonomiky za svou prioritu. Situace se odvíjí od jedněch (řádných či předčasných) voleb ke druhým, přičemž strany si většinou vytyčují jenom krátkodeché cíle, nenaučily se dívat do vzdálenější budoucnosti, za obzor jejich panování. Jenže když se podíváme za naše hranice, zpravidla stejně pitomě smýšlí většina politiků.
U nás nemáme společný orgán, který by analyzoval strategické hrozby – konstatoval Gabal. Ani to není nový povzdech. I šéfy tajných služeb trápí, že na úřadu vlády není specializovaný analytický útvar, který by rozebíral informace od všech tajných služeb a policie.
Ivan Fišera v závěru konference připomněl, že na ruském exportu se více než dvou třetin podílí nafta a plyn. Pokles cen těchto komodit je pro Rusko mimořádně kritický, protože z těchto zdrojů potřebuje nejen modernizovat zastaralá těžební zařízení a ropovody a další podniky, ale také svou armádu.
Bartuška nadhodil problém, který se dotýká nás: Tlak na nedostatek energetických surovin se stane natolik kritickým, že západní firmy budou s jejich majiteli, bez ohledu na jejich nijak přátelské chování, do patnácti let uzavírat ponižující smlouvy. A je otázkou, jakou my budeme mít šanci.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz