Tuhle vládu měl držet pohromadě její reformní program. Jestli ji nyní něco udrží pohromadě, jako že nejspíše ano, reformy to určitě nebudou. Spíš zcela přízemní předvolební kalkulace.

Na to, jak tragikomický obraz vláda skýtá vlastně už od počátku svého působení, její bilance až tak tristní není. Dohodla se na penzijní reformě, reformě sociálního systému i části reformy zdravotnické, které už jsou uvedeny do života.

Veřejné rozpočty prošly výrazným zeštíhlením výdajů, byť zde asi ekonom nebude nikdy zcela spokojen. Ale zastavení automatických nárůstů výdajů, zejména na státní správu, je něco, co se dosud nikomu nepodařilo. I změny v zadávání veřejných zakázek a další opatření zužující prostor pro korupci jsou bezpochyby nezanedbatelným pokrokem, jehož přínos bude zřejmý až za nějaký čas.

Jenže život je v poslední době mnohem rychlejší než jakýkoli reformátor. Svět všude kolem nás ukazuje, že rozsah změn, kterými bude muset projít život každého z nás, je mnohem větší, než si kdo ještě před dvěma lety dokázal představit. Z tohoto pohledu je pak vládní krize šancí.

Nová šance

Nové volby by mohly být pro voliče i politické strany šancí předvést odpovědnost vůči zemi i vůči dětem, které se ještě nenarodily a jejichž životní standardy jsou nyní ohroženy nejvíce od války.

Evropský fiskální pakt Česko nepodepsalo, ale levice, jejíž vyhlídky na vládu po předčasných volbách jsou více než nadějné, se k němu opakovaně a zcela otevřeně přihlásila. Přihlásila se tím i k požadavku vyrovnaného strukturálního rozpočtu. To znamená fakticky přihlášení se k požadavku v případě českých veřejných rozpočtů poškrtat výdaje, jejich výše není závislá na růstu či poklesu ekonomiky, o sto miliard. Případně sehnat příjmy, které jsou stejně stabilní ve stejném objemu, nebo namíchat škrty a navýšení příjmů do nějakého dostatečně masivního balíčku. To vše během několika málo let.

To, co navrhl ministr Kalousek a čím se v poslední době zabývala hroutící se vláda, je ve srovnání s tím něžným pohlazením. A je jedno, zda se k paktu nějaká další vláda připojí, nebo ne, ale je skutečností, že jen ty státy, které budou dodržovat vyrovnanost strukturální části rozpočtu, budou považovány za bezpečné a solidní místo pro investice, a tudíž za zemi, v níž budou vznikat pracovní místa a kde bude možné dosáhnout rozumného zvyšování životní úrovně. To vyžaduje značné přitvrzení i těch reforem, které byly již schváleny, tedy především reformy penzijní, kdy musí klesnout nároky budoucích důchodců vůči státu, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Podobně bude muset dojít k masivnímu navýšení spoluúčasti ve zdravotnictví, patrně dál bude muset růst DPH a dojde k dalším nepříjemným věcem.

Jen ne kompromis

Pravá strana politického spektra, která nyní vládne, ukazuje svůj směr cesty a opozice jen křičí, že vše je špatně. Svou cestu však levice nezná, nebo spíše se k ní nechce přiznat. Volební kampaň by ji k tomu bezpochyby donutila.

Dost pravděpodobná varianta, že vše skončí jako vždy kompromisem, o němž si opět každý bude myslet, že větší trapnosti se dočkat nemůže, je tou nejhorší variantou, protože v reformní cestě se nebude pokračovat ani levou, ani pravou cestou, ale bude se na místě přešlapovat v bahně nechutných odvydíraných kompromisů, jejichž efekt je nulový.

MfD, 5.4.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro