Jaký smysl by mělo evropské zbrojní embargo vůči Sýrii, když už tam bojuje Hizballáh?

Je dobře, nebo špatně, že Evropská unie nebude pokračovat ve zbrojním embargu vůči Sýrii? Těžko bychom dnes našli jinou otázku, která EU tak výrazně rozděluje. Zatímco Velká Británie a Francie hodnotí zrušení embarga jako plus, pro střední Evropu (Německo, Holandsko, Rakousko i Česko) je to spíše debakl. Jenže na tuhle otázku nelze odpovědět jasným ano či ne bez přiblížení kontextu. A bez stanovení cílů, jaké chceme či můžeme v Sýrii dosáhnout.

Ti, kdo jako ministr Karel Schwarzenberg konce embarga litují, zapomínají dodat jednu důležitou věc. To embargo by mělo smysl, kdyby byla Sýrie neprodyšně oddělena od okolního světa, kdyby měla neprostupné hranice a nebyla důležitou figurou ve hře mocností – hlavně Íránu a Ruska, ale i Číny. Pak by se k ní snad dalo přistupovat po vaculíkovsku. (Pamatujete, jak kdysi Ludvík Vaculík navrhoval uzavřít problémový region na Kavkaze ostnatým drátem a počkat, až se tam lidé navzájem vybijí?)

Taková úvaha byla až dosud jen zjednodušující. Ale od minulého týdne, kdy vyšlo najevo, že se do bojů v Sýrii otevřeně zapojil libanonský Hizballáh, je už passé.

Po dvou letech krveprolití v Sýrii tam vládne takový chaos, že nelze říci, kdo je padouch a kdo hrdina. To ovšem není novinka. Je to obecná charakteristika, kterou přineslo "arabské jaro". Ani v Egyptě, ani v Libyi, ani v dalších zemích nelze přesně stanovit, kdo je padouch a kdo hrdina. Lze jen politovat ty, kteří "cinkali klíči" (jak by se řeklo po našem) na káhirském náměstí Tahrír a teď vidí, že občanské svobody, za které šli riskovat život, jsou vzdálenější než za autoritářského režimu Husního Mubáraka.

Sýrie se však odlišuje jednou důležitou věcí. Na rozdíl od Egypta tamní konflikt otřásá mocenskými poměry v celém regionu, sto let starými hranicemi (před rokem 1917, za osmanské nadvlády, tam žádné nebyly) i dosavadním klidem na nich (hlavně na té s Izraelem, což je vlastně jen linie příměří, ale fungovala spolehlivě). Horší představou než změna režimu je právě změna hranic.

Dva roky se Evropa přela o to, zda je konflikt v Sýrii pouhou rebelií proti Asadovi, nebo občanskou válkou proti vládnoucím alávitům. Tu otázku narušovala účast džihádistů z různých zemí. Ale když se nyní do války zapojil Hizballáh, což je ozbrojená složka vládní politické strany v Libanonu, tak ten spor úplně ztrácí smysl. Už nejde o to, zda to je, či není občanská válka, ale aby to nebyla válka o hranice – zasahující Libanon, Izrael či Irák.

Tím, že EU dodržovala embargo, nepřispěla ke klidu v Sýrii (počet obětí tam za dva roky přesáhl 90 tisíc, což je více než ve všech izraelskoarabských válkách za 65 let dohromady). Zato nezaháleli ostatní. Asadův režim v Damašku zbrojně podporují Rusko a Írán, syrské rebely zase síly a peníze arabských sunnitů.

Že je to chaos, ba maglajz? Ano, cynik by mohl říci, že tam bojují šíité (jim blízcí alávité vládnoucí Sýrii, Hizballáh, Írán a většina Iráku) proti sunnitům (Saúdská Arábie, Turecko, menšina Iráku, ale též Al Kajda). A že kdyby mohli, podřežou nás – Zápaďany – jedni i druzí. Ale to je přílišné zjednodušení.

O Sýrii a tamních rebelech nevíme tolik, abychom je mohli paušálně zařadit mezi džihádisty. Zato o druhé straně – hlavně Hizballáhu a Íránu – víme dost na to, abychom je pokládali za hrozbu. Víme, že jsou spjati navzájem i s Asadovým režimem. Že Hizballáh je "proxy", tedy neoficiální pacholek na špinavou práci, řízený přímo z Teheránu a vyzbrojovaný z Damašku. Proč by tedy EU měla prodlužovat zbrojní embargo postihující jeho protivníky?

Česká politika vystupuje v EU rozporně. Praha je důsledným spojencem Izraele, a to bez ohledu na výměny polistopadových vlád. I levicový premiér Miloš Zeman se v Jeruzalémě proslavil jako ten, kdo Jásira Arafata pasoval na teroristu a srovnal ho s Hitlerem. Za premiérů Nečase a Netanjahua dospělo vzájemné souznění až do stadia, kdy se blíží – už druhé – společné zasedání české a izraelské vlády.

Jenže na mezinárodním poli jako by česká diplomacie změkla. Praha sice jako jediný zástupce EU hlasovala proti povýšení statusu Palestiny v OSN, jenže vůči Hizballáhu působí rozmazaně: Ano, považujeme Hizballáh za teroristy, ale neříkáme to oficiálně, protože jeho politické křídlo utváří vládu Libanonu. "Co by měl dělat můj velvyslanec, když v Bejrútu přijde na recepci? Říci ´Ne, pane ministře, nemluvím s vámi, protože jste terorista‘? Takové nálepkování nedává moc smyslu, patří k válečné propagandě." Takhle to řekl Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Times of Israel.

Kde už jsme taková slova slyšeli? Použil je třeba protiteroristický úředník EU Gilles de Kerchove. "Nepostupuje se automaticky jen proto, že někdo stál za teroristickým útokem," neboť je třeba vzít v úvahu "právní náležitosti i politické hodnocení kontextu a načasování". Takto zdůvodnil, proč není Hizballáh na evropském seznamu teroristů, i když vyšlo najevo, že má na svědomí loňský útok v Bulharsku (šest mrtvých izraelských turistů plus bulharský řidič autobusu), první na území EU.

Že je dvojaký přístup diplomatů logický, ale působí divně? Ano, neboť na konto Hizballáhu patří i 114 zavražděných při útocích na židovské cíle v Argentině a 300 zabitých vojáků při útocích na mezinárodní kasárna v Bejrútu před třiceti lety. Ještě divněji ale působí to, že Praha, která se dokáže ozvat proti mainstreamu EU, jde-li o právo Izraele na sebeobranu (proti raketovému ostřelování z Gazy), s tímto mainstreamem ladí, pokud jde o Hizballáh.

Člověka mimoděk napadne, že právě tu je nevyužité pole působnosti pro prezidenta. Miloš Zeman o sobě rád říká, že je jestřáb. Proč by nemohl jako jestřáb vystoupit ohledně vztahu k Hizballáhu a jeho roli v Sýrii? Byl by to užitečný krok. Ukázal by, nakolik to nový prezident myslí vážně se svým otevřeným postojem k EU. A napravil by si pověst státníka, který se zbytečně montuje do takových věcí, jako je jmenování profesorů.

LN, 29.5.2013