Proč není kníže Schwarzenberg volbou pro konzervativce

Kampaň "občanské společnosti" za zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem je skutečným majstrštykem v marketingu a v manipulaci veřejným míněním. Během několika týdnů se médiím podařilo vytvořit portrét Schwarzenberga jako mravního velikána, vlastence, konzervativce. Klausova éra končí, česká pravice má nového vůdce, přesvědčuje své neokonzervativní souvěrce Roman Joch.

Sám Schwarzenberg o sobě prohlašuje, že ve veřejném životě reprezentuje konzervativní hodnoty. Toto vlastní hodnocení však zpochybňuje v rozhovoru na serveru VICE, v němž například přiznává sympatie k radikálním uměleckým proudům i zálibu ve "svůdných" ženách.

Nehodlám se podrobněji zamýšlet nad tím, že je Schwarzenbergovi promíjeno, za co je jiným spíláno – stranický turismus z ODA přes Unii svobody, Cestu změny a nezávislého za zelené až do TOP 09. Ani nad jeho vazbou na mecenáše Zdeňka Bakalu, o jehož podnikatelské etice, zejména v souvislosti s privatizací OKD, panují značné pochybnosti. Ani nad jeho spoluzodpovědností za přehmaty politiků TOP 09, vulgárním vyjadřování a urážkách politických odpůrců.

A ani nad jeho prohřešky proti dobrým mravům, ne-li právním normám v případě restituce majetku orlické větve, z níž se nechal vydědit adopcí do větve hlubocko-krumlovské, vlastního podnikání (Becherovka, Tesla Mirovice) nebo dotace ze státního rozpočtu na své rybníky.

Chci se věnovat tvrzení, že Schwarzenberg je autentickým představitelem křesťanských a konzervativních hodnot ve veřejném životě, a proto si zaslouží podporu podobně smýšlejících voličů.

Návrat k nové kulturní levici

Jsem vděčný levicovému novináři Petru Uhlovi, s nímž se v politických otázkách shodnu jen výjimečně, že se ve svém článku "Kdopak by se Schwarzenberga bál" v Právu 14. ledna dovolává jiného Karla Schwarzenberga, než za jakého ho vydávají jeho "pravicoví" stoupenci. Vyčítá mu, že se za účelem politického úspěchu spojil se silami a představiteli zájmů, jež Uhl považuje za asociální.

Z Uhlovy úvahy lze vyčíst, že by se Schwarzenberg v případě zvolení prezidentem a odchodu ze stranické politiky mohl vrátit, odkud vzešel, a kde je myšlenkově doma – do lůna "nové kulturní levice", oné progresivní levice západoevropského střihu. Petr Uhl nevaří z vody. Jako náš nejvýznamnější představitel trockistické ideologie permanentní revoluce má určitě dobrý přehled o skutečném smýšlení svých přátel.

Pokud tedy píše, že volbou "nového vůdce české pravice" prezidentem České republiky lze napomoci k "levicovému vývoji země", musíme vzít jeho slova vážně. Zkoumejme, nakolik jsou oprávněná.

Nekonzervativní postoje

Začnu výčtem některých Schwarzenbergových postojů, které k myšlenkové výbavě konzervativního politika zcela určitě nepatří:

Jako senátor podpořil uzákonění registrovaného partnerství homosexuálů a leseb. Organizátorům loňské Prague Pride sdělil, že by byl ochoten podpořit i adopci dětí osobám žijícím v těchto protipřirozených svazcích.

Jako ministr Topolánkovy vlády hlasoval pro rozšíření možnosti potratů, což vede k samočinné exkomunikaci z katolické církve, k níž se jinak verbálně hlásí.

Od praktikujícího katolíka bych nečekal výroky typu "závidím Berlusconimu jeho milostné avantýry" či veřejnou podporu rouhavého vystoupení skupiny Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele.

Od katolicky smýšlejícího politika bych spíše čekal alespoň elementární míru solidarity s pronásledovanými křesťany ve světě, k jejich osudu se však zdá zcela netečný.

V oblasti kultury a umění má blízko k extrémně levicovým proudům spjatým s Centrem současného umění DOX či MeetFactory. Na vizuální části Schwarzenbergovy kampaně se podílí kdysi snad talentovaný výtvarník David Černý, autor "punkového knížete", jehož veřejné a ve slušné společnosti nepublikovatelné výroky na adresu současného prezidenta republiky Václava Klause vrhají temný stín i na jeho knížecího patrona. Když si vzpomenu, jak za slova "chudáček starej" adresovaná ministru zahraničí málem padla vláda, neměl by Schwarzenbergovi někdo důrazně připomenout, že i on je zodpovědný za výběr svých nejbližších spolupracovníků?

Schwarzenbergova "poctivá křesťanská víra", jak říká teolog Tomáš Halík, se v praktické politice dosud projevila snad jen podporou církevních restitucí. A to je zatraceně málo.

Kosmopolitní založení

K tradičním postojům konzervativce patří i odmítání globalizace a politického centralismu. Konzervativec naopak vítá oprávněnou rozmanitost, politickou decentralizaci a má v úctě svůj národ i vlast, jejichž svébytnost důsledně hájí a o nichž se vyjadřuje, alespoň na veřejnosti, pozitivně.

Víme však, že Karel Schwarzenberg dlouhodobě a hlavně bezvýhradně podporuje proces evropské integrace, jenž vede k postupnému zániku české státní svrchovanosti. Neprotestuje ani proti těm doporučením, direktivám či jiným normám, jež jsou z ideologického hlediska zřetelně levicové – stanovení číselného poměru mužů a žen v managementu firem, snaha o navýšení počtu dětí v jeslích, boj proti takzvané homofobii či genderovým stereotypům ve školách či propagace výchovy k uměle zaváděnému multikulturalismu z veřejných prostředků Evropské unie.

Nejenže jsou tyto projekty ve své podstatě sociálně inženýrské, a tedy levicové, ale pro konzervativce musí být nepřijatelné i proto, že odporují zásadě subsidiarity, jež požaduje, aby otázky morálně-kulturní a sociální byly ponechány ve výlučné kompetenci členských států EU. Schwarzenbergovo kosmopolitní založení mu však nebrání v akceptaci uvedeného a pro skutečného konzervativce odpudivého postoje.

Výhrady k českému národu

Schwarzenbergův sklon k uspořádání světa pod taktovkou centralisticky uvažujících elit pohrdajících zastupitelskou demokracií na úrovni národních států se projevuje i jeho příslušností ke skupinám Bilderberg a Trilaterální komise, které sdružují podobně smýšlející významné politiky, finančníky a tvůrce veřejného mínění usilující o takzvané globální vládnutí na základě kooperace malé skupiny mocných.

Údajného aristokratického konzervativce nešlechtí ani to, jak se veřejně vyjadřuje o svém národu, navíc v pozici ministra zahraničí. Jakkoli mělo jít o vtip, během své návštěvy USA prohlásil, že by v českém státním znaku měli být lev a moravská orlice nahrazeni krtkem (symbol tunelování) a sojkou (symbol udávání).

Ostatně již před listopadem 1989 jednomu z brněnských disidentů Jaroslavu Šabatovi (film Dějiny Jaroslava Šabaty) sdělil svůj názor, že v Československu režim nepadne, neboť Češi jsou národem zbabělců. (Jak je možné, že jednomu z předních zahraničních podporovatelů Charty 77 bylo umožněno navštívit brněnské disidenty?) Pokud Schwarzenberg ve druhém kole prezidentské volby uspěje, bude si nejspíš myslet, že jsme i národem pitomců.

Tomáš Halík na Karlu Schwarzenbergovi oceňuje "lidskou zralost, poctivou křesťanskou víru, mravní pevnost, vzdělanost, odpovědnost za zemi, politickou moudrost a zejména spojení noblesy s laskavostí a skromností". Svatořečení prezidentského kandidáta z úst duchovního a předního ideologa "havlismu" je však na základě uvedeného poněkud předčasné.