Benešovy dekrety a bohumínské usnesení

Nad českou politikou se tyčí dvě vyhaslé sopky. První jsou tzv. Benešovy dekrety, druhou bohumínské usnesení ČSSD. I přes onu údajnou vyhaslost ale dokáží budit emoce až k rozpálení doběla a kazit demokratickou diskusi, kterou se čtvrtstoletí učíme vést.

O vyhaslosti dekretů politici mluví, aby upozornili, že se jimi sice už neřídí, avšak považují je za druhdy důležitý pilíř státnosti země osvobozené od nacistů. Frustrovaná část veřejnosti se jich vášnivě zastává a používá je coby palici vůči Němcům, v první řadě sudetským, v nichž dodnes vidí Hitlerovy pomocníky. Proti nim stojí aktivisté, kteří se na tuto dobovou relikvii dívají prizmatem ochrany lidských práv v moderním právním státu.

Bohumínské usnesení přijala sociální demokracie na svém sjezdu v roce 1995 a potvrdila v něm, že nebude spolupracovat s krajní levicí, ani krajní pravicí. Strana, jež byla do té doby prezentovaná coby nespolehlivá, radikální, s populistou Zemanem v čele, si jím umetla cestičku do politických salonů a následně i do vlády.

Pak doufala, že bude zapomenuto jako desítky jiných. Vždyť stejně s komunisty už usedla ve vedení měst a krajů. Jenže usnesení pravidelně jako zombie vstává z hrobu před každým sociálnědemokratickým sjezdem a každými sněmovními volbami. Spor se vede, zda tuto kuriozitu ponechat v platnosti, nebo do ní definitivně vpálit stříbrnou kulku.

Není divu, že šéfové Lidového domu z toho nemají radost. Zaujmout jakýkoli konkrétní postoj znamená poškorpit si část voličů. A tak Bohuslav Sobotka minulý týden přikývl redaktorům Hospodářských novin na to, že je bohumínské usnesení „v zásadě vyhaslé“.

Připomněl historický kontext a proměnu politického spektra, za jehož běžnou součást jsou komunisté bráni. Řekl ale rovněž, že si nemyslí, „že je tu prostředí, aby po volbách vznikla čistě levicová vláda“. Zato zde podle něj může „vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír“. Do té by investoval síly raději. O moc víc se Sobotka o komunistech bavit nechce s odůvodněním, že voliče zajímají platy, práce či kvalita škol.

Přiznám se, že jsem úplně nepochopil, jak z tohoto Sobotkova vykrucování mohli někteří komentátoři vyčíst, že si přeje či rovnou plánuje vládu s komunisty. Zvlášť když právě dnešní předseda odjakživa v ČSSD patří ke křídlu, které se komunistů štítí. Nejspíš si lze představit, že za určité konstelace, po vyčerpání jiných možností jak zůstat premiérem, by je do party se zaťatými zuby vzal. Dnes však správně upozorňuje, že na sněmovní stojedničku obě partaje zřejmě nedosáhnou.

Už i komunisty semlela doba. Jejich protestní hlasy sbírají onačejší kabrňáci. V první řadě se činí babišovci, přicmrndávají ale i strany extrémní pravice, s nimiž se na pozadí migrační krize roztrhl pytel. Aby KSČM byla aspoň trochu zajímavá, zapomněla na internacionalistická hesla a vsadila na nacionální a trumpovskou kartu.

V protievropské rétorice se opičí po ODS a ve slinění prstů po ANO. Vítr jí přesto dvakrát do plachet nefouká. Pro liberální část populace je dál těžkopádná, zatížena stalinistickým křídlem. Skalní levičáci jí zase vytýkají, že revoluci pragmaticky vyměnila za křesla. Má starostí dost sama se sebou.

Historické dokumenty, jako jsou dekrety či usnesení, nemějme na věky věků za bernou minci. I když však vyhasly, měly by nás vést k úvahám, odkud, kam, ale též s kým jdeme. A také jak na tom jsme se sebevědomím a odvahou, zejména vůči traumatizujícím bubákům, kteří na nás pravidelně vyskakují z nepřesně či podpásově vedené veřejné diskuse.