Situace je vážná, nikoli však zoufalá. Doba je rychlejší než veškeré modernizační snahy české levice. Přeskupují se priority veřejnosti, vrší se náměty na ideové korekce společenského vývoje, mění se formy, ale hlavně prostředky komunikace. Dvě strany hlásící se do levé části zdejšího politického spektra na to sice reagují, ovšem s odlišnou intenzitou.

ČSSD a KSČM mají několik věcí společných. Nejen expředsedy (Zemana a Grebeníčka), kteří by nejraději svým nástupcům vymáchali ústa v blátě. KSČM se chystá založit vlastní stínovou vládu. Oba subjekty si uvědomují, že pravicová konkurence teď už o eliminaci sociální státu toliko nemluví, a rovnou ji provádí.

Sociální demokraté i komunisté potřebují upevnit svoji voličskou strukturu. Zatímco ČSSD si již zvyká, že musí citlivě přistupovat ke každému segmentu občanské společnosti a budovat si sympatizující voliče, v KSČM se i na víkendovém sjezdu ozývalo volání po masové partaji se členy v řádu deseti, ba statisíců, jako za dávných časů.

Komunisté dosud žijí v iluzi, že pomoci mohou staré recepty. Skoro až hrozivě zní věty z projevu předsedy Vojtěcha Filipa: „Naše strana zná a jistě využije zkušenosti svých předchůdců z poválečné doby minulého století, kdy komunisté u nás a v celé Evropě stáli v čele mírového hnutí, proti tehdy imperialistickým a koloniálním válkám, za mírové řešení sporů a za soužití mezi státy s rozdílným společenským zřízením. To je silná idea i v současném globálním třídně rozděleném světě.“ Na druhou stranu též zaznělo, že „KSČM chce být silnou, sebevědomou autentickou levicovou opozicí vůči současným držitelům moci a usilovat o podíl na rozhodování ve veřejných věcech na úrovni už nejen obcí, ale i krajů.“

Vyjevuje se tak tradiční schizofrenie. KSČM těží s hlasů protestních voličů, kteří nechtějí hledat jiné řešení svých problémů (v tom by jim lépe vyhověla ČSSD), nýbrž touží po „potrestání“ establishmentu. Členská základna ze tří čtvrtin pochází z předlistopadové éry a je notně zahořklá. Existuje však i početná skupina komunistů na vedoucích pozicích, v parlamentu i dalších zastupitelstvech, kterým se již role věčné opozice zajídá. Uspokojit všechny je úkol nadlidský. Odtud také plyne Filipovo lavírování. Chce přetvářet svět, jenže v domácí vrcholové politice je jako spojence s to chápat leda soc. dem. Napravo od nich už komunisté větří pouze bubáka „havlofašismu“. Leč s takovou daleko dojít nelze.

A ještě jeden rozdíl mezi KSČM a ČSSD. Vojtěch Filip řekl: „Tvrdí-li dnes současní držitelé moci, že Česká republika prožívá nyní svá nejlepší léta – pak je to nehorázné tvrzení v příkrém rozporu s realitou. Opak je pravdou!“ Sociální demokraté jsou přitom na špičkovou kondici země pyšní – poněvadž se na ní značnou měrou podepsali.

KSČM má únor 48 za vítězný, demokratizační rozměr roku 68 tiše pomíjí a v devětaosmdesátém vidí spíše porážku. Zároveň se ale učí poevropšťovat, naslouchat, otevírat. „Mírný pokrok v mezích zákona“ je lepší než nic. Česká politika přesto dál bude na těžkopádnou komunistickou stranu nepříjemně kulhat.

Právo 19.5.2008